Miroslava Planýová se probudila trhnutím, když se za stěnou ozval pronikavý nářek. Na okamžik zůstala ležet bez hnutí, než jí došlo, že nejde o plačící děti – sousedka si znovu pustila film na plné pecky, přestože byla dávno noc. S povzdechem si přitáhla polštář přes hlavu a otráveně si pomyslela, že udělala chybu, když se sem vůbec stěhovala.
Už v den nastěhování, kdy Miroslava vybalovala krabice a dohlížela na stěhováky, se rozletěly dveře vedlejšího bytu. Ve futrech stála žena s kyselým výrazem, který nevěstil nic dobrého.
„Dobrý den, jsem vaše nová sousedka,“ pozdravila Miroslava vstřícně.
Žena si ji přejela chladným pohledem a bez odpovědi zavrčela:
„Tady se nekouří. Celý vchod už smrdí kouřem.“
Miroslavu ta ostrost zaskočila, ale přinutila se k úsměvu.
„Já nekouřím vůbec. A chlapi od stěhování na to opravdu nemají čas, jak vidíte.“
To však sousedku nezastavilo.
„Tak odkud je tu ten tabákový smrad?“
Trpělivost Miroslavy začala povážlivě docházet.
„Netuším. Zeptejte se klidně ostatních,“ odpověděla co nejklidněji.
„Drzá,“ utrousila žena polohlasem, ale dost nahlas na to, aby to bylo slyšet.
Miroslava se rozhodla konflikt dál neživit a poznámku přešla mlčením. V duchu si ale neodpustila myšlenku, že narazila na mimořádně protivnou osobu. Působila jako zapšklá stařenka v šátku a domácím plášti, přestože podle všeho byla věkově skoro její vrstevnice.
Večer, když konečně srovnala věci, si chtěla dopřát klid – uvařila si čaj a otevřela knihu. Sotva se však usadila, rozezněl se zvonek. Zvonil vytrvale a bez přestávky, dokud nedošla ke dveřím.
Na chodbě stála stejná žena, tentokrát ještě popudlivější než předtím.
„Nekouřím,“ řekla Miroslava hned, tentokrát ostře, aby dala jasně najevo, že se hádat nehodlá.
Sousedka se zamračila.
„Ale hudba tu řve! Lidi chtějí mít klid, a tahle si tu dělá diskotéku!“
Chvíli Miroslavě trvalo, než jí došlo, že slovo „tahle“ míří na ni. Když to pochopila, vzkypěla. Hudbu sice slyšela také, ale přicházela z úplně jiného bytu.
„U mě je ticho,“ odsekla. „Běžte si stěžovat tam, odkud to opravdu jde. Nebo se bojíte? Možná tam bydlí chlapi nebo drzí puberťáci, tak si troufnete jen na mě?“
Místo aby sousedka znejistěla, spustila ještě prudčeji, jako by na odpor čekala.
„Ještě se se mnou budeš hádat! Já tu bydlím od kolaudace, a ty se sem přiženeš a budeš dělat ramena! Myslíš, že když jsi mladší, můžeš všechno? Je mi šedesát, jsem veterán práce!“
„I já jsem veterán práce a je mi dvaašedesát,“ odpověděla Miroslava chladně. „A vy byste se měla zamyslet nad sebou. Vypadáte i chováte se jako karikatura protivné báby. Nestydíte se?“
Dveře pak zabouchla a už neotevřela, i když zvonek ještě dlouho vyzváněl a později se přidalo bušení. Uvnitř cítila těžký neklid – hádky nesnášela, rozbušilo se jí srdce a sevřel žaludek. Bylo jí úzko.
Rozhodla se, že tu ženu bude jednoduše ignorovat.
Během několika týdnů však zjistila, že to nebude tak snadné. Dozvěděla se, že sousedka se jmenuje Beáta Starýová, a že před jejími výpady se schovat nedá. Jako by neustále číhala u kukátka – vycházela ven ve stejnou chvíli a vždy měla připravenou novou výtku. Beáta Starýová Miroslavu dál obviňovala z kouření, z hluku, který nikdo jiný v domě neslyšel, a jednou dokonce přišla s výčitkou kvůli koloběžce údajně pohozené u vchodu.
„Jaká koloběžka? Slyšíte se vůbec?“ vybuchla konečně Miroslava, když jí i ty poslední zbytky vstřícnosti definitivně docházely, aniž tušila, že tím spor zdaleka nekončí.