Když se Miroslava Planýová z obchodu vrátila, čekalo ji nepříjemné překvapení – pytel se smetím znovu ležel na její rohožce a tentokrát byl tak zničený, že z něj vytékala špína a zapáchající zbytky.
„Mami, co kdybych si s tou zásadovou paní promluvil?“ nabídl se syn, když mu Miroslava se zoufalstvím v hlase popsala další eskapádu se sousedkou.
„Vyhrožovat ženě se nesluší,“ povzdechla si. „I když je tak jedovatá.“
„Neboj, žádné zastrašování,“ uklidňoval ji. „Jen ji slušně požádám, aby ti dala pokoj. Všiml jsem si, že když mluví klidný chlap, poslouchá se mu snáz než drobné ženské.“
Miroslava pak zpoza dveří slyšela jejich rozhovor. Syn byl dokonalým vzorem zdvořilosti: samé prosby, klidný tón, poděkování. Když se vrátil, usmíval se.
„Hotovo. Řekl bych, že je po problému. Beáta Starýová se teď uklidní.“
Uklidněná Miroslava šla spát. Ráno vstala v dobré náladě a vyrazila do své oblíbené cukrárny pro čerstvé pečivo. Jenže sotva vyšla na chodbu, narazila na Beátu, která se otevřenými dveřmi do domu myla předsíň. Miroslava nestačila ani pozdravit.
„Tak tys na mě poštvala syna?“ vyjela na ni sousedka. „To ti nepomůže! Já všem povím, co jsi zač!“
Než se Miroslava vzpamatovala, Beáta popadla kýbl se špinavou vodou, bez váhání jí ho chrstla k nohám a zmizela za svými dveřmi.
Od té chvíle se bydlení proměnilo v peklo. Televize byla přisunutá ke společné zdi a v noci řvala naplno. Na balkoně se objevovala špína, pod dveřmi odpadky. Když Miroslava jednoho dne sáhla na kliku a ucítila lepkavou hmotu, z posledních sil zavolala policii. Beáta ale nikomu neotevřela.
„Budu muset byt prodat?“ trápila se Miroslava. „A mám novým lidem říct, co je čeká? Když to udělám, nikdo to nekoupí. Lhát se mi příčí – nikdo si nezaslouží takovou sousedku.“
Napětí mezitím sílilo. Miroslava se dozvěděla, že o ní Beáta roznáší řeči – prý má ještě jednoho syna, kterého vyhnala z domu, a navíc se měla dopustit něčeho tak hrozného, že z toho Beátu neustále bolí hlava.
„To už je úplný nesmysl,“ pomyslela si.
Právě tahle absurdní pomluva ji ale přivedla na zajímavý nápad. Když se Beáta objevila znovu – Miroslava ji už poznala podle zuřivého mačkání zvonku – padl jí zrak na kartonovou korunku, kterou tu zapomněla vnučka. Plán byl na světě během vteřiny.
Beáta zůstala stát s otevřenými ústy, když uviděla sousedku s korunou na hlavě, a úplně zapomněla, proč přišla.
„Přejete si?“ zeptala se Miroslava klidně.
„Ty mě vytápíš! Teče ti topení, mám mokrou zeď!“
Beáta přitom pořád pokukovala po koruně, až to nevydržela. „Co to máš na hlavě?“
„Jak to myslíte?“ divila se Miroslava.
„No přece… korunu!“
„Já žádnou korunu nemám.“
Beáta zaváhala. Výraz Miroslavy byl naprosto upřímný, bez náznaku posměchu.
„Tak si zkontroluj radiátor,“ zamumlala nakonec a odešla.
Ráno Miroslava mezi řečí zmínila domovní důvěrnici, že se Beátě cosi přeludilo – prý viděla korunu. Když pak Beáta vyrazila šířit drby, setkala se spíš s nedůvěrou než s podporou.
O pár dní později ji Beáta zastihla, jak si domů nese velkou krabici, a pohrdavě utrousila:
„Ty pořád něco kupuješ…“