„…Ty pořád něco kupuješ… máš asi peněz nazbyt!“ utrousila tehdy Beáta Starýová s kyselým úšklebkem.
Miroslava Planýová se ani neurazila, jen klidně položila krabici na zem a věcně odpověděla:
„Na takové věci se nešetří. Tenhle přístroj pohlcuje negativní energii a vrací ji zpátky tomu, kdo ji vysílá – a ještě několikanásobně zesílenou. Když mi někdo přeje něco zlého, pocítí to sám. A dost nepříjemně.“
Stačil jediný den a celé schodiště už bylo plné šuškandy o tom, že Miroslava údajně způsobuje Beátě Starýové nevýslovné útrapy pomocí jakéhosi podivného zařízení. Když se jí na to sousedé ptali přímo, reagovala Planýová jen nechápavým pokrčením ramen:
„Prosím vás, to je obyčejný zvlhčovač vzduchu. Přesně to jsem Beátě říkala. Netuším, proč si vymýšlí takové nesmysly.“
Od té chvíle se lidé v domě začali Beátě vyhýbat. Jakmile někoho oslovila, dotyčný rychle našel záminku k odchodu, jako by se bál zdržet déle než pár vteřin.
„Ty mě poštváváš proti všem a ještě mě trápíš tím svým zařízením!“ obořila se na Miroslavu při náhodném setkání.
U toho byl i Miroslavin syn, který matku raději okamžitě odvedl domů. Sotva zavřeli dveře, zeptal se:
„O co jí vlastně jde?“
„Nevím,“ povzdechla si Miroslava. „Poslední dobou se s ní děje něco zvláštního. Upřímně mě to začíná znepokojovat.“
V duchu ji ale překvapilo něco jiného. „Je zvláštní, že nemám výčitky,“ pomyslela si. „Dřív bych se užírala svědomím, kdybych někoho takhle dostala do řečí a ještě lhala. Asi mám svou hranici trpělivosti – a Beáta ji dávno překročila. Možná je to takhle spravedlivé.“
Rozhodla se zajít ještě o krok dál a definitivně zpochybnit všechno, co Beáta Starýová tvrdila.
Jedné noci Beátu vytrhl ze spánku vytrvalý zvonek. Rozzuřená otevřela dveře s úmyslem seřvat drzouna, který ji probudil, ale v chodbě zůstala stát jako přimražená. Před ní stála Miroslava Planýová a v rukou držela tác plný na pohled nesourodých věcí – vejce, poznámkový blok, plechovku s barvou a několik dalších drobností.
„Nemáš náhodou petržel?“ zeptala se Miroslava klidným, téměř všedním hlasem. „Bez petržele to nebude úplné.“
Beáta chtěla něco vyhrknout, pak zaváhala, očima přelétla obsah tácu a bez dalšího slova zabouchla dveře. Z bytu se ještě ozvalo podrážděné:
„Nemám nic!“
Hned následující den si Miroslava postěžovala domovní důvěrnici:
„Prosím vás, jaký noční tác? Já spala jako dřevo. Beátě se musel zdát špatný sen. V poslední době si plete sny s realitou čím dál častěji.“
„To mě napadlo taky,“ povzdechla si důvěrnice. „Asi zavolám její dceři. Bylo by lepší, aby přijela a řešila to. Člověk nikdy neví, časem by mohla být Beáta i nebezpečná.“
O několik týdnů později Miroslava z okna sledovala, jak z vedlejšího bytu vynášejí krabice a kusy nábytku. Beáta Starýová seděla v autě, uražená a vzpřímená, s výrazem, který dával jasně najevo, že se cítí dotčená celým světem. Dcera, která přijela, zřejmě pochopila, že situace už se vymyká kontrole, a rozhodla se matku odvézt k sobě. Přes zeď bylo slyšet hlasité hádky, v nichž nikdo nechtěl ustoupit. Miroslava si pomyslela: „Aspoň vlastní dceři Beáta neublíží. Podle všeho mají stejnou povahu.“
Přesto se v ní ozvalo slabé bodnutí viny – přece jen svým chováním ovlivnila, jak se ostatní k Beátě stavěli. Dokonce uvažovala, že by se omluvila. V tu chvíli ale přišla domovní důvěrnice a řekla:
„Udělala jste správně, vůbec si to nevyčítejte. Upřímně – jsem ráda, že to někdo vyřešil, a lituju, že jsem se k tomu sama neodhodlala.“
„Promiňte, ale já vám nějak nerozumím,“ zarazila se Miroslava.
„Jednou jsem se vracela pozdě a viděla jsem váš noční rituál,“ dodala důvěrnice tiše. „Buďte v klidu, nikomu to říkat nebudu.“
Beáta Starýová se z auta ještě jednou podívala směrem k domu s pohrdavým výrazem, jako by tušila, o čem se nahoře mluví. Tentokrát už ten pohled Miroslavu vůbec nerozhodil.
„Možná jsem byla tvrdá,“ uzavřela v duchu, „ale výsledek stojí za to. Všem se tu bude žít klidněji. Někdy jsou podobné kroky prostě na místě.“