Miroslava Planýová už měla pocit, že její trpělivost je na úplném dně. „Podle vás na tom jezdím já?“ ukázala na sebe ironicky. „V sukni a na podpatcích?“
„Když ne ty, tak tvoje vnučka,“ utrousila Beáta Starýová s kyselým výrazem.
„Vždyť je jí teprve pět!“ vyjela na ni Miroslava.
Právě krátké pobyty vnučky se postupně staly dalším jablkem sváru mezi oběma ženami. Miroslava si holčičku občas brala k sobě, aby si syn se snachou mohli alespoň na chvíli vydechnout a mít klid jen pro sebe. Společně si četly pohádky, kreslily pastelkami, pouštěly si večerníčky – zkrátka trávily čas naprosto běžnými, klidnými činnostmi. Přesto to Beátě Starýové zjevně vadilo víc než cokoli jiného.
„Ať si ta tvoje holka tak nahlas nepouští televizi,“ obula se do ní jednoho dne. „Kvůli tomu rámusu jsem nemohla usnout až do půlnoci!“
„Televize byla vypnutá a dítě spalo už v devět,“ bránila se Miroslava.
„Mně nebudeš lhát! Klidně tě udám na sociálku, že nenecháváš dítě spát, oni si s tebou už poradí!“ pohrozila sousedka bez uzardění.
Jindy si Beáta počkala na okamžik, kdy se Miroslava s vnučkou vracely z procházky. Holčička poskakovala, smála se a nadšeně babičce něco vyprávěla, když se před nimi náhle objevila zamračená postava.
„Co tak ječíš?“ štěkla Beáta na dítě, které okamžitě ztichlo. „Na ulici křičí jenom nevychovaní a divní spratci. Ty jsi taky taková?“
Do té chvíle se Miroslava držela, ale tentokrát jí před očima zrudlo. Rychle se postavila mezi sousedku a vnučku, která už měla slzy na krajíčku, a chladným, varovným hlasem pronesla:
„Jestli se ještě jednou přiblížíš k dítěti, nebude se ti to líbit.“
Beáta Starýová viditelně znervózněla. Jakmile se však Miroslava s vnučkou vzdálily, ozvalo se za nimi křikem:
„Jaká babička, taková vnučka! Obě jste nenormální a jen obtěžujete slušné lidi!“
Miroslava se nakonec rozhodla svěřit se starší domovnice. „Beáta Starýová?“ zopakovala žena a povzdechla si. „Ano, to je těžká povaha. Dokud chodila do práce, dalo se to s ní vydržet. Jakmile odešla do důchodu a zůstala doma, začala se nudit a vymýšlet si konflikty. Asi si tím krátí dlouhou chvíli.“
„A co mám podle vás dělat?“ zeptala se Miroslava bezradně.
Domovnice jen pokrčila rameny. „Upřímně? Ti před vámi to vzdali a prostě se odstěhovali.“
V tu chvíli Miroslavě všechno zapadlo. Proto byla cena bytu tak podezřele nízká a majitelé tak spěchali s odjezdem. Tehdy si připadala jako vítěz loterie – pěkný byt, dobrá lokalita, výhodná cena. Teď si kladla jedinou otázku: co dál? Stěhovat se nechtěla, byt se jí líbil a vzdát se ho kvůli jedné sousedce považovala za nespravedlivé.
Rozhodla se proto zvolit smířlivou cestu. Říkala si, že lepší je křehký klid než otevřená válka. Upekla svůj vyhlášený jahodový koláč a zazvonila u sousedních dveří.
„Asi jsme to obě vzaly za špatný konec,“ usmála se, když se Beáta objevila na chodbě a podezíravě si ji měřila. „Vidím, že jste slušná žena, já taky. Co kdybychom spolu vycházely v klidu? Přinesla jsem vám malou pozornost.“
Beáta koláč převzala, dokonce se pousmála a zamumlala: „No dobře.“
Miroslava odcházela s pocitem obrovské úlevy. Zdálo se jí, že problém se vyřešil snadněji, než čekala.
Jenže hned následující ráno, když vyšla z bytu, zakopla o pytel s odpadky a šlápla do zapáchající tekutiny, která z něj vytékala.
Beáta Starýová se k ničemu nevymlouvala. „Ano, dala jsem to tam já,“ oznámila bez skrupulí. „Aby ses s tím zastavila u popelnic. Je to daleko a mě bolí nohy. Ty jsi mladá, tak se projdeš.“
„Myslela jsem, že jsme se domluvily na klidu,“ řekla Miroslava zklamaně.
„Co si myslíš? Že mě koupíš koláčem?“ zasyčela Beáta. „Já nejsem na prodej a ten tvůj koláč nestojí ani za to dát ho psům!“
S těmito slovy práskla dveřmi a odpadky nechala na chodbě. Miroslava přemohla odpor, pytel odtáhla zpět ke dveřím Beáty Starýové a odešla. Když se později vrátila z obchodu, našla ho znovu položený na své rohožce, tentokrát už zcela zničené a nasáklé špínou, což jasně naznačovalo, že tenhle spor zdaleka nekončí.