„Ty si vůbec uvědomuješ, co jsi provedla? Zklamala jsi celou rodinu! Myslíš jen na sebe a svědomí ti nic neříká!“ křičela do telefonu Ludmila Blažeková, aniž by se snažila skrýt svůj vztek.
„Máš aspoň tušení, jak to teď Radovan Rychlý všechno utáhne? Kdo ti dal právo rozhodovat za všechny ostatní? Odpovídej, taková lehkovážnost!“ rozčilovala se tchyně, přecházela po pokoji a třásla se zlostí.
„Paní Ludmilo, ale proč si myslíte, že…“ pokusila se vstoupit do hovoru Karolína Petříčeková, její hlas však v záplavě výčitek téměř zanikl.
„V normální rodině pracují oba!“ usekla ji Ludmila Blažeková. „Já ve tvém věku dřela na dvě směny a ještě jsem se starala o děti. A ty si dovolíš tohle?“ Těžce si povzdechla, na chvíli se odmlčela a vzápětí pokračovala ještě ostřeji: „Snad sis nemyslela, že se necháš živit mým synem až do důchodu? Za takové chování by tě dřív rychle srovnali!“
Karolína využila krátké pauzy a nenechala se umlčet:
„Neodešla jsem z práce jen tak. Přidávali mi povinnosti, ale plat zůstával stejný.“
„A výsledek? Nemáš ani korunu!“ vykřikla Ludmila. „Radovan každý měsíc splácí hypotéku a teď sotva vystačí na běžné výdaje. Přemýšlela jsi vůbec, jaký tlak na něj bude?“ Rozkašlala se rozčilením.
„Co jsem měla dělat? Zhroutit se nervově?“ odsekla Karolína podrážděně. „Potřebovala jsem si odpočinout, dát se dohromady a pak si najdu jinou práci.“
„Odpočinout?“ zasyčela tchyně posměšně. „Za čtrnáct dní je splátka hypotéky, a jestli ji Radovan nezaplatí…“ Ludmila Blažeková se zarazila, stiskla rty a bylo zřejmé, že v duchu přemýšlí, jak svou snachu potrestat, než hovor nabere další, ještě ostřejší směr.