…polštářem, a vzápětí po něm začala házet všechno, co měla na dosah ruky.
„To bolí, přestaň!“ křičel Radovan a marně se snažil krýt si hlavu před dalšími ranami.
„Vypadni za svou matkou!“ vyštěkla Karolína, hlas plný vzteku a zklamání.
„Nezapomínej, že tenhle byt je můj. Máma na něj dala peníze,“ zamumlal dotčeně.
„A moji rodiče zaplatili polovinu!“ vyhrkla Karolína se slzami v očích. „Jestli mi do zítřka nevrátíš moje šperky, jdu podat žádost o rozvod.“
Druhý den Radovan šperky skutečně přinesl zpátky, ale Karolína už nebyla ochotná ustoupit.
„Tady máš. A mimochodem, přihlásil jsem tě na pohovory. Zítra pojedeme spolu,“ prohlásil, snažil se znít sebejistě.
„Od kdy rozhoduješ o mém životě ty?“ zeptala se chladně.
„Nikam nechodíš, nic neděláš,“ kontroval bez zaváhání.
„Zítra mám program. A s něhou ode mě nepočítej klidně celý měsíc,“ odsekla podrážděně.
Radovan se pokoušel vymyslet jiné řešení, ale Karolína razantně odmítla možnost, že by si půjčila peníze od jeho matky.
„Je to tvoje máma, tak si tu hypotéku splácej sám,“ uzavřela debatu.
O pár dní později přišla Karolína s vlastním plánem. Navrhla Radovanovi, že mu prodá svůj podíl na bytě. Souhlasil, aniž by tušil, co tím rozpoutá.
Když bylo všechno právně vyřízené, natáhla se Karolína spokojeně na gauči.
„Odteď mi budeš každý měsíc posílat sto tisíc. Jinak si sbal věci a táhni. Vyber si, jak chceš žít dál,“ pronesla s pocitem nově nabyté svobody.
Radovan se chtěl ozvat, ale dobře věděl, že nemá kam ustoupit. Čtyři roky jí pravidelně posílal peníze, než to vzdal a odstěhoval se zpět k matce. Karolína si mezitím našla Jindřicha Horáka, úspěšného a zajištěného muže, a otevřela další kapitolu svého života.
Radovanovi zůstaly jen nevyřešené dluhy, hořkost a vědomí promarněných šancí.