„Ne, Radovane, opravdu se nehodlám dřít až na kost kvůli tvojí mámě a její hypotéce,“ pronesla Karolína Petříčeková ledovým hlasem a probodla ho pohledem. „Tohle nebyla dohoda, do které bych kdy šla.“
„Aspoň jsi mi to mohla říct dopředu!“ vybuchl Radovan Rychlý. „Tímhle nečekaným krokem nás oba táhneš ke dnu. Kde mám teď sehnat peníze na splátky?“
Karolínou to zacloumalo. Vztek se v ní zvedal jako příliv. „A kdo je přece hlava rodiny?“ připomněla mu s provokativním klidem. „Ty si na to rád hraješ, tak něco vymysli. Já už nemůžu. Jsem vyčerpaná a potřebuju pauzu.“
Než stihl cokoli dodat, zmizela v ložnici a snažila se udržet slzy na uzdě. „A nádobí?“ zavolal za ní ještě Radovan.
„Umyj si ho sám!“ křikla zpátky a zabouchla dveře tak, až se otřásly stěny.
Druhý den si Karolína dopřála únik od všeho a vyrazila do SPA. Nikomu z rodiny se nezmínila o tom, že při odchodu z práce dostala slušnou kompenzaci za nevyčerpanou dovolenou. Rozhodla se to tajit, aby nepřilévala olej do ohně.
Po návratu domů ji však čekal ledový šok. Otevřela šperkovnici a zůstala stát jako přikovaná — téměř prázdná. „Prsteny… náušnice…,“ vydechla nevěřícně.
„Radovane, někdo nás vykradl!“ vpadla vyděšeně do obýváku.
„Nikdo nás nevykradl,“ odpověděl klidně, usrkával čaj a ani nezvedl oči. „Dal jsem je do zastavárny. Až zase začneš pracovat, můžeš si je vyzvednout.“
Karolína zkameněla, oči se jí zalily slzami. „Ty jsi vzal moje šperky bez ptaní?“ hlas se jí třásl.
„Za prvé jsem je kupoval já. A za druhé musím platit máminu hypotéku. Peněz navíc není,“ utrousil bez emocí a dál sjížděl telefon.
„Tak to budeš mít motivaci!“ vykřikla Karolína a s třesoucíma se rukama popadla první věc, která jí přišla pod ruku, rozhodnutá dát průchod nahromaděné zuřivosti.