Karolína se nadechla a rozhodla se tu výměnu konečně utnout. Neměla už sílu dál poslouchat výčitky ani skryté hrozby.
„Promiňte, Ludmilo Blažeková, ale musím končit. Syn už vyšel ze školy,“ pronesla chladně a bez čekání na odpověď hovor ukončila.
Sotva telefon zastrčila do kabelky, přiběhl k ní Sebastian Modrý s rozsvícenýma očima a batohem poskakujícím na zádech.
„Mami, k narozeninám bych chtěl nový mobil, takový jako má Vítek. Koupíš mi ho?“ vyhrkl bez okolků.
Karolína si v duchu povzdechla. Připadalo jí, že se celý svět spikl, aby po ní něco chtěl. Ještě máme čas, uklidňovala se v myšlenkách. Do narozenin něco vymyslím.
„A o víkendu půjdeme do zoo, jo? Slíbila jsi. A taky bych si dal pizzu,“ pokračoval Sebastian a tahal ji za rukáv cestou domů.
Když otevřeli dveře bytu, čekal na ně Radovan Rychlý. Seděl v kuchyni, ruce sevřené, pohled tvrdý a plný zlosti.
„Ty jsi dala výpověď?“ vyštěkl hned. „Máma mi řekla, že ses jí sama přiznala. Jak ses mohla takhle rozhodnout, aniž by ses se mnou poradila?“
„Ano, odešla jsem,“ odpověděla Karolína klidně, až to znělo provokativně.
Radovanova tvář potemněla. „A co teď? Jak mám dál pomáhat mámě splácet hypotéku?“ Jeho hlas ztěžkl a pohled ztvrdl.
„Už mě ta vaše hypotéka vážně nebaví,“ vybuchla Karolína, popadla hrnek a s hlasitým cinknutím ho hodila do dřezu. „Napadlo tě vůbec, že se ty podmínky v práci nedaly vydržet? Nebo že se ke mně nadřízený choval nevhodně?“
„Prosím tě, to myslíš vážně?“ vyskočil Radovan ze židle.
„Radovane, tvůj smysl pro humor je asi na úrovni dřevěné lavice,“ ušklíbla se. „Samozřejmě že ne. Jen mě nutili makat víc a víc, prodloužili směny, zkrátili pauzy a plat zůstal stejný. Nehodlám se sedřít z kůže.“
„To ses nemohla ještě trochu ovládnout? Já taky v práci skřípu zuby, ale neutíkám,“ procedil skrz zuby a sevřel opěradlo židle.
„—“