Miroslav nervózně přecházel po pokoji, rukama si bezradně projížděl vlasy.
„Žádná jiná ženská v tom není,“ vyhrkl prudce. „Nikdy nebyla a ani nebude. Nikdo jiný mě nezajímá, jen ty. Jenže ty peníze… ty posílám mámě.“
Radka Zemanová zůstala stát jako přimražená. Tohle nečekala ani v nejdivočejších představách.
„Jak to myslíš?“ vydechla. „Proč jí dáváš peníze? Stalo se něco? Je nemocná?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou Miroslav. „Je v pořádku. Jen odešla do důchodu.“
„No a?“ nechápala pořád, kam tím míří.
„Dostala hodně nízký důchod. Prostě z něj nevyjde. Řekla mi, že jí musím pomáhat,“ pokrčil rameny. „Jsem její jediné dítě.“
Radce se stáhlo hrdlo. Svou tchyni znala až příliš dobře, takže o pravdivosti jeho slov nepochybovala.
„A kolik po tobě chce?“ zeptala se tiše.
„Polovinu mé výplaty…“
„Prosím?“ vyletělo z ní. „Polovinu? To se úplně zbláznila? Má vůbec trochu soudnosti?“
„Radko, brzdi,“ ztvrdl Miroslavovi obličej. „Mluvíš o mé mámě.“
„To vím moc dobře!“ zvýšila hlas, tváře jí zahořely vztekem. „Ale ona si nepamatuje, že máš dvě děti? Že splácíme hypotéku? Nebo vidí jen sama sebe?“
„Je to pro ni těžké…“
„A pro nás snad ne?“ skočila mu do řeči. „Já proti pomoci nic nemám. Vůbec nic! Ale tohle už není pomoc, to je likvidace rodinného rozpočtu.“
„Snažil jsem se jí to vysvětlit,“ hájil se Miroslav. „Jenže tvrdí, že tolik potřebuje. Prý splácí nějaký úvěr a na běžné výdaje jí skoro nic nezbývá. Nemůžu jí říct ne. A lhát taky ne. Víš přece, že naše hlavní účetní je její kamarádka. Má přehled o tom, kolik beru.“
Radce se zaleskly oči.
„Tohle už je moc,“ hlesla. „Jak může nechápat, že se tohle prostě nedělá? Někdy se zdá, že stáří a moudrost spolu vůbec nesouvisí.“
„Radko!“ napomenul ji.
„Co Radko?“ nenechala se. „Dobře, je to tvoje máma. Tak já budu posílat polovinu platu té své! Ta je v důchodu už dva roky.“
„Tvoje máma ale pořád pracuje…“
„Ano. A ještě našim dětem kupuje dárky, ne jako druhá babička,“ bodla ho. „A když je potřeba, sama od sebe přidá peníze. Chápe, že máme děti, splátky, hromadu výdajů. A ta tvoje se na nás prostě přisála jak klíště. Docela si to zařídila.“ Radka už se ani nesnažila krotit. Bylo jí jedno, jak to Miroslav vezme.
Kupodivu nic neřekl. Mlčel a čekal, až se vyčerpá. Když se odmlčela, promluvil tiše:
„Radko, věř mi, mně se to taky nelíbí. Ale co mám dělat? Mámě prostě pomoct musím.“
„Pomoci, Miroslave,“ nadechla se Radka, důrazně oddělujíc každé slovo, jako by tím chtěla naznačit, že mezi pomocí a živěním je propastný rozdíl.