„Právě o tom mluvím – o pomoci,“ nenechala se Radka Zemanová přerušit. „Ne o tom, že ji budeme každý měsíc kompletně živit. Musíme vymyslet něco rozumného, sednout si s ní a vysvětlit jí, že takovou částku prostě dlouhodobě dávat nemůžeme. A jestli jí peníze nestačí, může si přece najít práci. Vždyť není žádná stařenka. Upřímně – vypadá líp než moje máma. Chodí plavat, běhá s těmi nordic walking holemi, pořád někde sportuje. Kdyby byla nemohoucí, neřeknu ani slovo…“
„Nezakřikni to,“ utnul ji Miroslav Tkadlec podrážděně. „Ještě si něco přivoláš a pak se o ni budeme muset starat úplně.“
Radka si ironicky odfrkla. „To nehrozí. V tomhle je tvoje máma až přehnaně svědomitá. Neustále mi líčí, jak žije zdravě, kolik kroků nachodí a co všechno jí. Když se vidíme, jiné téma snad ani nemá. O vnoučata se skoro nezajímá…“ Odmlčela se a povzdechla si. „Jenže co teď? Jak z toho ven? Proč jsi mi to, Miroslave, neřekl hned?“
„Jak jsem ti to měl říct?“ sedl si k ní na pohovku, objal ji kolem ramen. „Věděl jsem, že máma nemá pravdu. A zároveň jsem přesně tušil, jak to vezmeš. Jenže… já to prostě jinak neumím. Víš, jaká je.“
„To vím,“ odpověděla Radka už klidněji. Zlost z ní postupně vyprchávala a nahrazovala ji horečná snaha najít řešení, které by nikoho nezničilo.
Nečekaný nápad jí vnukla vlastní matka, když jí Radka celý příběh vyprávěla…
O týden později naložili Miroslav s Radkou děti do auta a odvezli je k babičce. Radka pozdravila tchyni a hned si všimla, že návštěva ji nijak netěší. Vnoučata ji nikdy zvlášť nezajímala a na rozdíl od druhé babičky se o hlídání sama nenabízela.
„Mami,“ ujal se slova Miroslav, „děti u tebe nějaký čas zůstanou. My si jen zajedeme pro zbytek věcí.“
„Jak jako nějaký čas?“ vyděsila se tchyně.
„Tak měsíc, možná šest týdnů. Školka je kousek. Ráno je odvedeš, odpoledne vyzvedneš.“
„A ptali jste se mě vůbec?“ ohradila se.
„Mami, jsi v důchodu. Buď chvíli s vnoučaty. My musíme odjet.“
„Kam zas?“ obrátila se na Radku, aby bylo jasné, komu otázka patří.
„Naskytla se možnost vydělat si,“ odpověděla Radka klidně. „Musíme jet oba. Zítra si jdeme vyřídit volno bez náhrady.“
„Co to má znamenat? Jaké vydělávání? A děti?“ rozčilovala se tchyně. „Celý měsíc bez rodičů? To snad nemyslíte vážně!“
„Věřte, že jinou možnost nemáme,“ řekla Radka zlomeným hlasem, téměř se slzami v očích. „Stěží vyjdeme od výplaty k výplatě. Příští měsíc možná ani nezvládneme zaplatit hypotéku. Já pracuju ve státní sféře a Miroslavovi…“
V té chvíli se rozhovor dostával přesně tam, odkud už nebylo návratu a kde se mělo definitivně ukázat, jak moc je pomoc míněna vážně.