Plat mu v poslední době výrazně klesl. Půjčovat si nemá smysl, protože by nebylo z čeho dluh splácet. Radčina maminka jim občas přispěje ze svého důchodu, jenže ani to nestačí. Tam, kde se rýsuje nabídka, jsou peníze slušné – a pokud by se jim podařilo uchytit, klidně by tam časem zůstali natrvalo. Pracovali by spolu, jako sehraná dvojice. Ostatně, spousta rodin to dnes dělá podobně.
„Jaká dvojice, Radko? Co to zase povídáš?“ nechápala tchyně.
„Kamioňáci,“ utrousil Miroslav a sotva zadržel smích.
„Prosím?!“ vytřeštila oči. „Tak to ani náhodou! To by muselo jít přes mou mrtvolu! To opravdu neexistuje jiné řešení?“
„Zkoušeli jsme všechno,“ zavrtěla Radka hlavou s výrazem beznaděje. „Takže nezbývá než abyste si na čas vzala vnoučata k sobě. Nikdo jiný tu není. Moje máma je sice v důchodu, ale pořád chodí do práce.“
„Já… já také nemohu,“ vyhrkla tchyně. „Taky nastupuju do zaměstnání. A vůbec… Miroslave, pojď se mnou, musíme si promluvit.“
Odešli spolu do vedlejší místnosti. Radka se za nimi pobaveně dívala. Zdálo se, že maminčin plán vychází dokonale.
„Míro, co to máte za nápady?“ začala tchyně tiše a nervózně se ohlížela ke dveřím. „Je to s vámi opravdu tak zlé? A co děti? Já tomu nerozumím…“
„Mami, my pojedeme,“ řekl pevně a zahrál svou roli. „Když nastoupíš do práce, seženeme hlídání. Jinak to nejde. Nebo přijdeme o byt.“
„A Radka ví o tom, na čem jsme se domluvili?“ zašeptala tak potichu, že ji sotva slyšel.
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl šeptem. „Tak jsme se přece dohodli.“
„Víš co… tak mi raději nepomáhej. Nějak to zvládnu sama. Pomůže to aspoň trochu?“
„Úplně to problém nevyřeší, ale hodně to ulehčí,“ pokrčil rameny.
„Tak možná není nutné nikam jezdit?“
„Nevím. Musíme si to ještě s Radkou vyjasnit. Už jsme s tím ale počítali.“
„Tak děti dneska nech tady a jeďte domů. V klidu si promluvte. Přesvědč ji. Řekni, že máš strach o děti. Na to uslyší.“
„Dobře, mami, zkusím to.“
Celou cestu domů se Miroslav s Radkou stačilo na sebe jen podívat a oba propukli v smích.
„Tvoje máma je prostě jednička,“ řekl Miroslav už doma. „Vyřešila problém a ještě jsme se s mojí matkou nepohádali. Milosrdná lež, jak se říká.“
„Jo, taková ona je,“ usmála se Radka. „Samotnou by mě to ani nenapadlo.“
„Jen jí stejně budeme pomáhat,“ podíval se na ni vážně.
„To je jasné,“ zasmála se. „V rozumné míře. To je přece samozřejmost.“