— Žádnou dceru nemám! — vykřikla Stanislava Váleková a v návalu vzteku mrštila bankovkami Vendule přímo do obličeje. — Vypadni odsud a už se mi nikdy neukazuj!
— Sbohem, maminko. A připrav se na sousedy odjinud — svůj podíl na domě klidně prodám komukoli, — odpověděla Vendula chladně, otočila se na podpatku a odešla. Stanislava zůstala stát uprostřed místnosti, neschopná pohybu, s výrazem rozbité hračky, která nechápe, co se právě stalo.
Nedělní ráno rozřízl pronikavý vyzváněcí tón telefonu. Z reproduktoru se ozývala přehnaně veselá melodie s optimistickým hlasem slibujícím, že „všechno bude dobré“. Radim Kratochvíl se lekl tak, že mu v obličeji cuklo, jako by ho bodla ostrá bolest. Hned věděl, kdo volá. Tchyně.
— Vendulo… tvoje máma je na telefonu, — procedil skrz zuby.
— Já vím, slyším to, — zasténala Vendula. — Už jdu…
Rozcuchaná, s řetízkem sklouzlým mezi lopatky, popadla mobil a loudala se do kuchyně. Radim pak zachytil už jen útržky rozhovoru.
— Ano, mami… proč voláš takhle brzo?.. Počkej, vždyť je neděle, jediný den volna… Jaképak „slunce už dávno vyšlo“? V létě vstává ve čtyři!.. Cože, už je sedm?.. Mami!.. Jak to myslíš?.. — Vendulin hlas se náhle změnil, z podráždění sklouzl do překvapení a zněl tlumeně, skoro nevěřícně. — Opravdu?.. Kdy?.. Dobře, dnes se stavíme.
Když se vrátila do ložnice, byla už učesaná, řetízek měla srovnaný a přes noční košili přehozený župan. Vypadala zmateně a bylo vidět, že Radimovi chce něco důležitého říct. Nikdy ji takhle neviděl.
— Tak co, umřel Stanislavě Válekové kocour? — utrousil s ironií.
— Ne… jde o něco jiného.
— Že by si zlomila nehet a proto budí lidi v sedm ráno?
— Radime…
— Lásko, říkali jsme jí snad stokrát, že v neděli dospáváme. Proč to pořád nechápe?
— Miláčku… ona souhlasila.
— Jak jako souhlasila? — Radim se bál vyslovit nahlas to, co ho právě napadlo.
— Řekla, že bychom se k ní mohli nastěhovat. Chce se dnes sejít a všechno probrat. Za týden nám stejně končí nájem, nemusíme ho znovu prodlužovat, — dodala Vendula opatrně.
— Možná máš pravdu…
Spánek byl rázem pryč. Společně začali počítat, kolik peněz by ušetřili bez nájmu a jak rychle by se mohli přiblížit k vlastnímu bydlení. Byli manželé dva roky, předtím spolu další dva roky žili už během studií. Radim byl šikovný řemeslník. Pracoval v továrně a po večerech i o víkendech bral zakázky bokem. Klienti si jeho číslo předávali mezi sebou a okruh lidí, kteří mu volali v každé krizové situaci, se neustále rozrůstal. Vendula měla také práci, ale jako čerstvá absolventka brala zatím skromný plat. Její koníčky — výroba mýdel, scrapbooky, dekorativní svíčky či květinové vazby — přinášely peníze, ale ne tolik, kolik by potřebovali. Nájem jim navíc ukusoval stále větší část rozpočtu.
— Podívej, Vendulo, dva měsíce jsme skoro nic nepřidali, ale teď se ta krabička začne plnit jedna radost! — Radim držel v rukou vyřezávanou dřevěnou schránku ve tvaru domečku, kam ukládali úspory na byt. Druhá, ve tvaru auta, zůstala prázdná už půl roku — tehdy z ní zaplatili jeho starší, ale spolehlivé auto.
— Máš pravdu. Aspoň na akontaci našetříme rychle. Za dva, tři roky bychom mohli mít vlastní garsonku.
— Nebo rovnou dva pokoje… možná i tři. Cenový rozdíl není tak hrozný a mohli bychom začít přemýšlet o dítěti, — zasnil se Radim.
— Zatím to neřešme. Nejdřív si musíme promluvit s mámou.
— Když už sama navrhla, abychom přišli bydlet k ní, beru cokoli!
Úplně cokoli by ale stejně nepřipadalo v úvahu. Například Radimovi rodiče by je rádi přijali, jenže mladí tam bydlet nechtěli. Ten nejtěžší rozhovor o bydlení proběhl ještě před svatbou.
— Vendulko, děvče moje, — hladila ji po ruce Ladislava Králová, — moc bych si přála, abyste s Radimkem bydleli u nás. Ale věř mi, nebylo by vám tam dobře.
— Proč myslíte? — divila se Vendula. Nekonfliktní povahou a otevřeností si Ladislavu rychle oblíbila.
— Když Radim studoval, vzali jsme k sobě babičku. Je těžce nemocná, zmatená… nikomu bych takové stáří nepřála. Je s ní strašně těžké fungovat. Její byt pronajímáme, ale peníze padnou na pečovatelku, léky a úklid, — povzdechla si Ladislava. Bez profesionálního úklidu jednou za čtrnáct dní by se zápach v bytě nedal zvládnout.
— Já bych vám pomáhala, — nabídla Vendula hned.
— Zlatíčko, přijď se k nám někdy podívat a pochopíš sama, — zavrtěla smutně hlavou.
Vendulina vlastní matka, Stanislava Váleková, však tehdy dceru odmítla bez jakékoli diskuse.
— Zbláznila ses? Já jsem teprve začala žít pro sebe a vy mi chcete sednout na krk? To ani náhodou! A ještě ze mě udělat babičku!
— Mami, dáváme hrozné peníze za nájem, — zkoušela Vendula vysvětlovat.
— Tak si pronajměte pokoj, ne celý byt. Aspoň ušetříte rychleji, — odbyla ji chladně.
— Vždyť máš dům, podkroví, vodu, plyn, elektřinu… pomáhali bychom ti se vším!
— Ne. O tom se vůbec nebudeme bavit, — usekla to tehdy Stanislava.
A teď, po dvou letech, je sama pozvala. Když Radim vystoupil před domem, první, čeho si všiml, byla nakřivo visící branka. Automaticky si spočítal, že by ji mohl spravit jako první. Plot by také potřeboval nový nátěr — teď ho sice částečně zakrývala přerostlá tráva, ale bylo jasné, že pár plechovek barvy by se tady rozhodně neztratilo.