Stanislava Váleková se na Radima zadívala tím svým zvláštně mazlivým, ale zároveň bodavým pohledem a pokračovala tiše, skoro šeptem:
— A u tebe doma se to mezitím celé rozpadá, to ti nevadí?
— Jak rozpadá? — podivil se Radim a nechápavě rozhodil rukama.
— No přece jak! Podívej se pořádně. Kuchyňská linka sotva drží pohromadě, dlaždičky se odlepují… chtělo by to aspoň trochu dát dohromady.
— Dobře, tak se na to kouknu, třeba se s tím dá něco udělat.
— Jenže víš, zetě… — Stanislava ztišila hlas ještě víc. — Teď jsem na tom s penězi všelijak. Nešlo by to tak… na dluh?
— Paní Stanislavo, my u vás bydlíme, všechno tu používáme. O penězích se vůbec nemusíme bavit, — odpověděl Radim klidně.
Neviděl, jak se Stanislavě koutky úst nepatrně zvedly spokojeným úsměvem. Zato by ho možná zarazilo, že vyřezávaná dřevěná šperkovnice ve tvaru domečku byla během jediného týdne lehčí téměř o dvě stě tisíc korun. Vendula mezitím chodila zamračená a podrážděná. Doufala, že po přestěhování k matce konečně uleví rozpočtu, jenže opak byl pravdou. Peníze z Radimových vedlejších zakázek se nenápadně přelévaly — místo do jejich úspor mizely v nekonečné rekonstrukci matčina domu.
— Radime, a co obývák? Tapety jsou vyšisované, už to nevypadá hezky. Nepomohl bys koupit nové a nalepit je? — nadhodila Stanislava jednoho dne, jako by šlo o drobnost.
— Dobře… pomůžu, — přikývl Radim, tentokrát už bez předchozího nadšení.
— Já už jsem je vybrala a objednala. Zajedeš je jen vyzvednout do obchodu.
Až na místě Radim zjistil, že zboží sice čeká nachystané, ale nikdo ho nezaplatil. Navíc nešlo o žádnou levnou variantu. Aspoň že si včas všiml, že Stanislava objednala o dva role víc, než bylo nutné. Celý následující týden strávil opravami obýváku a musel kvůli tomu odmítnout část zakázek, které mu běžně přinášely slušný přivýdělek.
Jenže tím to neskončilo. Krátce nato přišla na řadu ložnice, potom podkroví, předsíň. Nešlo už jen o tapety — měnil se linoleum, v koupelně Radim položil podlahové topení, do obýváku dal nový laminát a část chodby obložil kvalitní dlažbou.
— Podívejte se, jaký nám dcera se zetěm udělali krásný dům! — chlubila se Stanislava, když k ní dorazila návštěva: její kamarádka Klaudie Tichýová s manželem Miroslavem Švecem.
— To je nádhera, má to úroveň, — povzdechla si Klaudie s notnou dávkou závisti.
— Kolik tohle všechno stálo… — zapískal Miroslav uznale. Stanislava bez mrknutí oka vysypala částku; byla zvyklá, že taková čísla budí obdiv.
— To je cena práce? A materiál? — podivil se Miroslav znovu. Ne kvůli drahotě, ale naopak — kvalita byla až podezřele vysoká.
— Kdepak, tohle je jen za materiál. Radim si všechno dělal sám. Zadarmo. Vždyť tu přece bydlí.
— Tak to jsi trefila zetě snů, — pronesl Miroslav zamyšleně.
V tu chvíli se Radim vrátil z práce a Miroslav neodolal a hned se pustil do chvály jeho šikovnosti. Klaudie mezitím nešetřila komplimenty na Vendulino vaření.
— Radime, rád bych si s tebou promluvil, — začal Miroslav, když si šli ven zapálit.
— Neříkejte, že i vy chcete rekonstrukci, — pousmál se Radim trpce.
— Ne, ale pořád se to kolem ní točí. Řekni mi — proč to všechno děláš?
— Je to Vendulina máma. Nabídla nám bydlení, abychom si mohli našetřit na vlastní.
— A daří se vám šetřit? — zasmál se Miroslav hořce. — Vendulina tátu jsem znal dobře. Skvělý chlap. Dokud neskončil se Stanislavou. Ta vždycky myslela hlavně na sebe. Dům postavil vlastníma rukama a jak se mu povedlo přepsat třetinu na Vendulu, to dodnes nechápu. Stanislava chtěla všechno. Nikdy jí nebylo dost. Teď vás nepotřebuje z laskavosti, ale proto, že se jí zachtělo oprav.
— To přeháníte. Matka by přece nevyužívala vlastní dceru…
— Radime, jsi rozumný chlap, jen trochu důvěřivý. Když se mýlím, budu jen rád. Ale kdyby bylo potřeba právní pomoci, ozvi se. A mimochodem — rád bych si tě najal. Potřebuju špičkovou rekonstrukci a zaplatím víc než běžná sazba.
Ten rozhovor Radimovi vrtal hlavou celý další týden. Když pak jednoho večera otevřel šperkovnici, zůstal stát jako přikovaný. Uvnitř skoro nic nebylo. Úspory, které s Vendulou budovali dva roky, se rozplynuly — v opravách, v nových kozačkách pro tchyni, v jídle. Stanislava přestala nakupovat úplně, dokonce vypnula lednici, prý je zbytečná. Všechno obstarávala Vendula. A zatímco dřív kupovali obyčejné potraviny, teď musely být drahé uzeniny, hovězí místo kuřete. Jakmile Vendula sáhla po levnější variantě, Stanislava se urazila, nafoukla rty a spustila: dcera si prý neváží dobra, žije na hotovém a ještě matce lituje sousto.
O pár týdnů později Radim onemocněl. Celé dopoledne prospal a když se konečně probral, zaslechl z kuchyně hlasitý hovor. Stanislava si povídala se sousedkou Nelou Planýovou a netušila, že je doma, takže si nedávala pozor na jazyk.
— Představ si to, Nelo. Chtěla jsem po Vendule kožich, a ten Radim to slyšel a hned jí to rozmluvil. Dcera si našla úplného chudáka.
— No tak, aspoň je šikovný, — odpověděla Nela nejistě.
— A co z toho? Ne, musím Vendulu provdat za někoho lepšího. Jakmile Radim dodělá opravy, pošlu ho pryč, — zasmála se Stanislava zle.
— Vždyť ti z toho domu udělal skoro novostavbu!
— Ještě zbývá střecha a schody do podkroví, — vyjmenovávala bez ostychu.
— Tys to teda vymyslela… — povzdechla si závistivě Nela.
— Co naděláš, z mizerné ovce aspoň chomáč vlny!
Radima zalil vztek. Takže to celé byl promyšlený podraz. Už chtěl vyjít z pokoje, když se ozval telefon.
— Jé, volá Vendula. Počkej, vezmu to, — oznámila Stanislava a zapnula hlasitý odposlech. — Ano, zlatíčko.
— Mami, končím v práci, říkala jsi, ať zavolám, až budu…