Vysoká tráva kolem plotu sice zakrývala nejhorší nedostatky, přesto bylo na první pohled jasné, že by se pár plechovek barvy a trochu práce rozhodně hodilo.
— Víš, dcero, přemýšlela jsem o tom, — začala Stanislava Váleková s měkce nasazeným hlasem. — Vy se teď pořád honíte, bydlíte někde stranou, denně ztrácíte čas dojížděním a ten byt… no, žádná sláva. Mnohem rozumnější je šetřit na vlastní bydlení, než cpát peníze cizím lidem.
— Mami, děkuju! — Vendula se rozzářila a vítězoslavně pohlédla na Radima, jako by mu chtěla beze slov připomenout: vidíš, říkala jsem ti, že maminka není žádný sobec.
— Jenže, — Stanislava se lehce odmlčela, — mám pár podmínek.
— Jakých? — zeptala se Vendula opatrně, trochu zaskočená změnou tónu.
— Veškeré poplatky za energie a služby půjdou za vámi.
— Dobře, s tím počítáme.
— A budete se stravovat zvlášť.
— Platí.
— Na kuchyni je místo, klidně si tam postavte vlastní lednici. O vaše věci nestojím. Co potřebuji, to si dokážu koupit sama.
— Dobře… ještě něco?
— Ne, zlatíčko, to je všechno. Tedy… ještě jedna drobnost — žádné návštěvy.
— Maminko, moc děkujeme! Všechno nám vyhovuje! — vykřikla Vendula nadšeně.
Hned následující neděli Radim naložil tašky s oblečením do auta a vyrazili ke Stanislavě. Ta už je čekala u branky a okázale ji přidržovala rukou.
— Podívej se na to neštěstí, jak je křivá… — posteskla si. — Když v domě není chlap, nemá to kdo spravit.
— To nic, dneska to dám do pořádku, — odpověděl Radim lehkovážně.
— To budu ráda… Počkej, Vendulo, kam ty věci neseš?
— No přece do našeho pokoje, do podkroví, kde jsem bydlela dřív…
— Ne, ne, tam ne, — zarazila ji rychle Stanislava. — Tam mám teď relaxační zónu. Dejte to semhle.
— Ale mami, tohle je přece nejmenší a navíc studený pokoj, — podivila se Vendula.
— Dcero, všechno jsem tu předělala. To je jediná místnost, která je volná. A jestli se ti nelíbí… věci ještě nemáte vybalené, klidně se můžete otočit a jet zpátky, — dodala Stanislava s pevně sevřenými rty.
— Ne, ne, to je v pořádku, — vložil se do toho Radim. — Stejně máme práce až nad hlavu, doma budeme jen přespávat.
Jakmile byly věci v domě a Vendula se pustila do zabydlování, Radim vyšel na dvorek, aby se podíval na branku. Brzy zjistil, že pouhé srovnání pantů nestačí — stav byl horší. Aby nemusel jezdit do stavebnin dvakrát, obešel i plot. Sotva se ho dotkl, bylo jasné, že se rozpadá. Oprava neměla smysl, musel by se vyměnit celý. Vzal metr, zápisník, všechno si pečlivě poznamenal a pak šel za Vendulou.
— Lásko, máme problém. Branka je na odpis a plot taky. Navrhuju ho rozebrat, dřevo použít na topení a z našich úspor postavit mamince nový.
— Ale to jsou přece naše peníze…
— Podívej, jen za nájem bychom dali víc. Budeme to brát tak, že jsme si bydlení prodloužili o další měsíc. Z výplaty pak zase něco přidáme.
— Dobře… — souhlasila nakonec tiše.
Zatímco Vendula chystala oběd, Radim zajel do obchodu pro materiál a pustil se do práce. Rychle se najedl a pokračoval dál. Odpoledne dorazil i jeho bratr Vavřinec Pavlíček, aby přiložil ruku k dílu. Ve dvou zvládli do večera skoro všechno. Stanislava dokonce svolila, aby Vavřinec přespal u nich. Večeřeli společně a Stanislava nešetřila chválou Vendulina vaření.
— Ach, děvče moje, úplně jsem zapomněla, jak skvěle umíš vařit!
— Právě kvůli tomu Vendulku tak miluju, — usmál se Radim a jemně ji pohladil po ruce.
— Brácho, kdybych tohle ochutnal dřív, — mávl Vavřinec rukou nad stolem a mrkl na Radima, — tak jsem si ji vzal já!
— No jistě, Vendulka je skvělá partie. Takovou ženu by měl muž nosit na rukou, rozmazlovat a zahrnovat dárky. Ne šetřit na hypotéku, — poznamenala Stanislava kysele. Radima neměla ráda a v duchu ho považovala za chudáka. Vavřinec se jí líbil mnohem víc — byl podnikatel a očividně si nežil špatně.
— Mami, já jsem Radimova žena a jiného muže nepotřebuju, — řekla Vendula pevně a zamilovaně se na manžela podívala. Ten dobře věděl, jaký má tchyně skutečný názor.
— No jo, láska je slepá…
Asi dva týdny všechno fungovalo přesně podle dohody. Vendula s Radimem měli vlastní lednici, vařili jen pro sebe a Stanislava si hospodařila po svém. Pak ale Radim dostal v práci povýšení a mladí se rozhodli to oslavit — pozvali Stanislavu ke stolu. Ta opět nešetřila chválou. Vendula, která v dětství uznání od matky příliš nezažila, si tu pozornost vychutnávala a nevnímala, že jde jen o obyčejné lichocení. Hned další den však přišel jiný rozhovor.
— To ale krásně voní, dceruško! Co vaříš?
— Dělám ragú, nechceš s námi povečeřet? — nabídla Vendula ze slušnosti.
— Ráda. Dneska jsem měla náročný den, vůbec jsem se k vaření nedostala.
— To se stává. Za patnáct, dvacet minut sedáme, počkáme na tebe.
A od toho večera se to stalo zvykem. Jednou Stanislava nestihla vařit, jindy ji přilákala vůně dezertu. Společné večeře se pomalu změnily v pravidlo a stůl se prostíral pro tři.
— Radimku, ten plot, co jsi udělal, ti všichni sousedi závidí! — nadhodila jednoho dne Stanislava. — Už se ptají, kdo jim ho taky postaví.
— Vím, teta Barbora se už stavila, domluvili jsme se, — usmál se Radim. Pravda byla taková, že už mezitím drobně pomohl několika sousedům — samozřejmě za peníze.
— Jak že jste se domluvili?! — Stanislava zbledla. — Ta hadice chce, abys jí taky dělal plot?
— Ano, je sama a nabídla slušnou částku.
— Zetě… jak můžeš pomáhat cizím lidem, když máš tady doma… — začala Stanislava měkce, ale v jejím hlase už bylo cítit napětí, které slibovalo další, mnohem vážnější rozhovor.