— …uvolním se.
— Dobře. Tak se ještě zastav v obchodě, vezmi nějaké potraviny. A taky skoč na výdejní místo.
— Objednávala sis něco?
— Ano, jednu ozdobnou ubrousku. Domek se díky vám s Radimem tak proměnil! Mám chuť ho pořád dál zvelebovat a vymazlovat.
— To jo, mami, doma je teď opravdu útulno, všechno působí moderně a hezky. Jen… je mi to líto říkat, ale zůstaneme u tebe ještě další rok. Souhlasíš?
— Rok?! Vždyť jsme se domluvili jen na půl roce!
— Počítali jsme s tím, že si mezitím našetříme na byt. Jenže všechny úspory padly na opravy tady u tebe.
— Ty hloupá holka! — vyprskla Stanislava smíchem. — To ti takhle Radim nabulíkoval? Ten tvůj chudák si přece sám vytahal peníze ze škatulky a utratil je za ženské.
— Nedovol si takhle mluvit o mém manželovi! — Vendula zvýšila hlas. — On každou korunu nosí domů! To ty všechno rozhazuješ — losos, kožichy, dekorace…
— Aha, takže ti je Radim milejší než vlastní matka?! Tak si sbalte krámy a zítra chci mít byt prázdný!
Stanislava hovor bez váhání ukončila a vzápětí se rozesmála směrem ke kamarádce.
— No vidíš, vyřešilo se to samo.
— Ty jsi ale mazaná ženská, Stáňo…
— Co se s nimi párat? Peníze už nemají, víc z nich stejně nedostanu.
Radim stál v tichu a hlavou mu probleskla Miroslavova slova. Varoval ho… Jenže teď už bylo pozdě něco vracet. Tchyně byla klidně schopná vyhodit i vlastní dceru. Bez zbytečných řečí tedy začal balit. Potichu, systematicky. Scénu ale rozpoutala Vendula. Asi po půlhodině vtrhla do domu jako rozzuřená bouře a hned od dveří se obořila na matku.
— Nestydíš se?! Věděla jsi, že si šetříme na bydlení, že si odpíráme úplně všechno! A víš přece, že teď nemáme kam jít!
— Ale prosím tě… — mávla Stanislava rukou. — Děti nemají poučovat rodiče. Jsi mladá, ještě si vyděláš. A vůbec, nech toho svého chudáka, najdu ti někoho pořádného.
— Nenajdete, — ozval se Radim, když vyšel z pokoje. — Vendulo, věci mám sbalené. Tyhle tašky jsou moje, tamty tvoje. Můžeš tu zůstat, klidně si najít bohatšího muže. Nebo půjdeš se mnou. Já tady ale nezůstanu ani minutu.
— Ty ses tu odkud vzal?! — Stanislavě málem vypadly oči z důlků.
— Byl jsem celý den doma. Slyšel jsem všechno. Takže… sbohem.
— Radime, jdu s tebou, — Vendula se ho chytila za rukáv a podívala se mu přímo do očí. — Jen mi dej chvilku.
Zašla do kuchyně, vzala nůž, opatrně nadzvedla roh tapety a začala strhávat to, co s Radimem lepili. Chtěla ještě kladivem rozbít dlažbu na chodbě a na toaletě, dokonce i nová plastová okna, ale Radim ji zastavil.
— To nestojí za to. Pojď.
— Táhněte odsud obloukem! — zabouchla za nimi dveře Stanislava.
O dva měsíce později přijela Vendula za matkou sama. Přivezla s sebou obálku s penězi.
— Mami, tady jsou peníze za tapety. Přehnala jsem to, chci, abys nalepila nové.
— No konečně rozum! — Stanislava si s dravým úsměvem obálku vzala. — Tak co, už máš nového chlapa?
— Ne. Ty peníze dal Radim. Tapety musí být hotové do konce týdne.
— Jaképak lhůty mi tu budeš určovat? Ať si je lepí sám, když má hysterickou manželku.
— Radim nemá čas. V úterý se sem stěhují noví nájemníci.
— J-jací nájemníci?! — Stanislava začala koktat.
— No přece. Dvě třetiny domu jsou moje. Sama jsem na to zapomněla. Díky strýci Miroslavovi jsem si to připomněla. S tebou bydlet nechci a peníze na nájem potřebujeme. Takže svou část pronajmu. Když se jim tu zalíbí, za půl roku ji odkoupí.
— Odkoupí?!
— Ano. U nich je to běžné. Nejdřív se rozhlédnou, pak přivezou celou rodinu.
Stanislavě vypadla obálka z ruky. Nejdřív nechápala, pak se v jejím obličeji vystřídal vztek, uraženost, rozhodnost, bezmoc i strach.
— A co já?! Ty mě chceš vyhodit z vlastního domu?!
— Nikdo tě nevyhazuje. Budeš bydlet na své třetině. Zítra přijde právník, aby se podíly oddělily. Nebo mi svou část prodáš. Případně ode mě koupíš ty dvě třetiny. Po rekonstrukci má dům tuhle hodnotu, — Vendula jí ukázala papír s částkou. Stanislavě se zatočila hlava.
— Dceruško, tolik peněz nemám…
— Dobře, je i jiná možnost. Vrátíš polovinu ceny oprav a od tohoto měsíce mi budeš platit nájem za to, že žiješ na MÉ části domu. Ale nejdřív nalep tapety, — Vendula jí znovu podala obálku.
— Pro mě už žádnou dceru nemáš! — vyjekla Stanislava a hodila peníze Vendule do obličeje. — Vypadni odsud a už se neukazuj!
— Sbohem, maminko! Připrav se na nájemníky, svůj podíl jim prodám! — Vendula se otočila a odešla. Stanislava zůstala stát, bezmocně mrkala jako rozbitá hračka.
Na konci týdne zavolala Stanislava sama. Prosila Vendulu, aby přijela „na kus řeči“.
— Dcero, žádní nájemníci z vesnice… to bych nezvládla. Prodej mi ten podíl.
— Myslela jsem, že nemáš peníze?
— Něco jsem našetřila, — podívala se na dceru prosebně, skoro jako bitý pes.
— Dobře. V úterý podepíšeme smlouvy. Ale neznamená to, že jsem ti odpustila. Zachovala ses podle.
Stanislava prodala Vendule svou část domu. Radim se mezitím s bratrem naplno pustil do návrhů interiérů a rekonstrukcí domů i bytů. Zakázky se jen hrnuly, klienti se zapisovali dlouho dopředu. Na vlastní bydlení tak našetřili rychle.
Radim často říkal, že nebýt chamtivé tchyně, neměli by dnes ani byt, ani rozjetý podnik. Vendula se při tom vždycky usmála a dodala:
— Nebýt neštěstí, štěstí by nepřišlo.