Aleně Vránové bylo něco málo přes šedesát, jenže její vzhled tomu vůbec neodpovídal. Kdo by ji neznal, tipoval by o dobrých deset, možná i patnáct let víc. Dřina, bez níž se v zapomenuté vesnici nedalo přežít, se do ní zakousla nemilosrdně: kdysi hezký obličej ztvrdl, ruce zhrubly a prsty, dávno zkřivené, přišly o poslední zbytky někdejší obratnosti.
Už dlouhá léta byla sama. Jediný syn, Radek Horský, po dokončení školy odešel do hlavního města a od té chvíle se po něm slehla zem. Alena ani netušila, zda ještě žije. Jakmile odjel, zmizel beze stopy. Spolu s manželem, Petrem Čermákem, ho hledali celé roky. Obrátili se dokonce i na televizní pořad „Čekej na mě“, ale ani to nepřineslo žádný výsledek.
Po odvysílání pořadu jim sice přišlo několik stovek dopisů z celé republiky. Pisatelé tvrdili, že Radka viděli, že žije a že na tom není zas tak špatně. Zpočátku se Alena s Petrem chytali každé takové zprávy jako stébla. Dvakrát vyrazili do cizích měst a utratili všechny úspory za cesty a noclehy. Po třetím marném pokusu jim došlo, že tímhle způsobem syna nenajdou.
Ještě předtím, než Petr odešel navždy, přišel Aleně dopis, na který nikdy nezapomněla. Uvnitř byla fotografie. Sotva se na ni podívala, sevřelo se jí srdce. Na snímku byl Radek. Stál vedle podsadité ženy, výrazně starší, než byl on sám, a držel ji pod paží.
Autorka dopisu se jmenovala Ivana Roubíková. Psala, že Radek, její manžel, náhle zemřel ve spánku, bylo mu pouhých třiadvacet let. Dodávala, že teprve nedávno zjistila, že měl nějaké příbuzné, protože jí Radek po celou dobu tvrdil, že je sirotek.
Pravda vyšla najevo náhodou. Ivanina kamarádka, která kvůli práci procházela archivní televizní pořady, narazila na starý díl „Čekej na mě“ a Radka v něm poznala.
V dopise Ivana zvala Alenu s Petrem k sobě do Tábora, chtěla jim ukázat synův hrob. Jenže neuvedla zpáteční adresu ani telefon. Alena dlouho přemýšlela, zda to byla pouhá nepozornost, nebo záměr. Společně s Petrem se ji pokoušeli vypátrat, ale marně. Zkoušeli i matriku, posílali dotazy na evidované sňatky, jenže bez výsledku. Možná spolu Radek s Ivanou nikdy oficiálně oddáni nebyli.
Kdyby Alena stála u synova hrobu, možná by se se smrtí smířila. Takhle považovala dopis za krutý žert. Věřila, že Radek žije a jen odešel, stejně jako později jeho otec.
Petr Čermák jezdil pracovat na směny do města a tam si také našel jinou ženu. Měla byt a „všechen komfort“. Petr pak zmizel i on – bez vysvětlení, bez rozloučení, beze zprávy.
Alena si na něj občas vzpomněla a tiše si povzdechla. Zlobu v sobě už nenosila. Samota ji naučila leccos pochopit a odpustit.
Zkuste v domě bez pořádného zázemí vypadat jako Libuše Šafránková. A přitom byla slavná herečka ještě starší než Alena! Naposledy ji viděla v televizi, když přijela do Česka a kardiochirurg Jan Pirk jí místo galantního polibku pouze potřásl rukou.
Alena si milenku svého muže představovala právě takhle: upravenou, s dokonalým účesem, pečlivým líčením a blyštivým psaníčkem v ruce. Kdo by odolal? Natož Petr.
A jí zřejmě bylo souzeno zůstat opuštěná. Smířila se s tím, mávla nad svým osudem rukou a přestala se snažit vypadat k světu. Když připomínala čarodějnici, aspoň se k ní nikdo cizí nepřibližoval.
O deset let později zůstali ve vsi už jen tři lidé: Alena, starý Oldřich Konečný a jeho mlčenlivý, zachmuřený syn Matěj Procházka.
Alena chovala slepice. V zimě je stěhovala do provizorního kurníku v síni, aby nezmrzly a neskončily jako kořist lišek. Za Petra měli i kozu, jenže sama na ni nestačila, a tak ji prodala.
Povzdechla si, že by si dala sklenici čerstvého kozího mléka. Místo toho měla v kredenci krabici sušeného, objednaného z obchodu. Aspoň dlouho vydrželo.
Dřeva měla dost, starosti jí dělala hlavně stará střecha a rozvody. Těžký sníh by ji mohl zavalit a proměnit dům v hrob. Pokud by neshořel dřív. A tak se Alena, kdysi zapřisáhlá ateistka, při těch myšlenkách křižovala.
Jednoho dne zpracovávala natrhanou kalinu. Rozmačkala ji s cukrem a sklenice postavila na okno. Dvě z nich se rozhodla zanést Oldřichovi a Matějovi. Sama by to nesnědla a lidé by si měli pomáhat.
Oldřich jí to oplácel: předloni jí dal pořádný kus sádla, který vystačil na celou zimu, a když s Matějem zatápěli v lázni, zvali ji, aby si také prohřála kosti.
I teď se nad lázní vznášel kouř. Matěj zatápěl, otec byl doma.
„Zdravím tě, Oldřichu,“ zavolala Alena. „Topíte? To přece nebývá v pátek.“
„Nějak mě skolila rýma,“ rozkašlal se stařec.
„Tak by ses neměl pařit.“
„Ale měl. Je to poslední lék,“ vydechl.
„Tak tady máš ještě jeden,“ vytáhla Alena sklenice. „Dneska zavřené. Pij s čajem.“
Oldřich se usmál. „Díky. Přijď za čtyři hodiny, Matěj udrží teplo.“
Přikývla a odešla. Něco ji tížilo. Zdálo se jí, že na tom Oldřich není dobře a že lázeň už ho nezachrání.
Zamyšlená si nevšimla cizích stop ve čerstvém sněhu u svého domu. Až pohyb záclony v okně ji zarazil. Ztuhla. Někdo byl uvnitř. Váhala, zda vzít sekeru, nebo se vrátit pro Matěje.
Co když je to Petr? Nebo… Radek?
Vstoupila do síně a vběhla do světnice.
„Radku!“
„No vida, hospodyně je doma,“ ozval se cizí hlas.