„Tak přece jsi dorazila!“ plácl jeden z dvojice chlapů sedících u jejího stolu do dlaní. „No tak pojď, hospodyně, vítej své hosty!“
Alena Vránová se zastavila uprostřed místnosti a pozorně si je prohlížela. Dva cizí muži, oba zarostlí a špinaví, na ni civěli bez ostychu, jako by ona byla vetřelec a ne oni.
„Kdo jste?“ ozvala se po chvíli, když se přinutila promluvit.
„Já jsem Roman Šimek a támhleten je Stanislav Holubec,“ odpověděl starší z nich a přitom si nožem kreslil do vzduchu jakési osmičky, jako by si zkoušel ruku.
Mohlo mu být kolem padesátky. Tvrdá tvář byla posetá jizvami a dolíčky, zpod hustého zrzavého obočí na Alenu hleděly malé, zlé oči neurčité barvy, v nichž nebylo ani špetky studu.
„Našli jsme tady u tebe docela slušnou kořaličku,“ mlaskl Roman a významně se ušklíbl, „jenže s něčím k zakousnutí je to bída. Pomohla bys, co? Člověk má takovej hlad, že by klidně spal i pod širákem!“
Rozchechtal se a loktem šťouchl do Stanislava, který seděl mlčky a díval se do podlahy.
„Nic tu nemám. Odejděte,“ řekla Alena pevně a klidně vydržela pohled těch drobných, nenávistných očí.
„Ale no tak! Ani čerstvou slepičku?“ polkl Roman dychtivě a hned houkl na kamaráda: „Co tam sedíš jak na pouti, Stando? Běž a dones kuře!“
Stanislav se zvedl pomalu. Byl mladší než Roman, ramenatější a působil silněji. Na Alenu se podíval provinile, pak vyšel do síně, kde měla udělaný zimní kurník. Vzápětí se ozvalo rozhořčené kdákání.
Alena vyběhla za ním a chytla ho za lem vatované bundy.
„Nesahej na ně! To jsou nosnice, ne slepice na maso!“
Stanislav se k ní naklonil a tiše, skoro šeptem, pronesl: „Radši dělej, co říká, paní. Jinak vám klidně podřízne krk místo té slepice. Ukažte mi jednu, třeba to tím skončí.“
Se sevřeným žaludkem ukázala na mladou slepici jménem Pestruška. Špatně nesla a Alena už sama uvažovala, že ji odnese Matěji Procházkovi, aby ji zabil.
Stanislav ptáka popadl, vynesl ven a jediným pohybem mu zkroutil vaz. Bylo po všem.
„Ježíši na nebi,“ vydechla Alena a otočila se, aby odešla.
V hlavě se jí zrodil plán. Doběhne k Oldřichu Konečnému, všechno mu s Matějem řekne a zůstane u nich, dokud se ti cizí neztratí. Starý pán měl pořád ještě pušku z dob, kdy chodil na lov. U sousedů by byla v bezpečí.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ ozval se za ní Romanův drzý hlas. „Vrať se sem, maminko!“
„Co ještě chcete?“ odsekla, aniž by se otočila.
„No přece někdo musí uvařit,“ zazubil se. „Já mám rád pořádnej domácí polívčičku. A ty máš určitě všechno, co je potřeba!“ Znovu se zachechtal.
Nezbylo než poslechnout. Alena oškubala ještě teplou Pestrušku, opálila ji, rozporcovala a vložila do litinového hrnce. Přihodila sušené bylinky, mrkev, brambory a cibuli a všechno zasunula do pece.
„No vidíš, hned je to jiný,“ liboval si Roman a mnul si ruce. „Kdy to bude hotový?“
Po celou dobu vaření seděla Alena mlčky a poslouchala útržky jejich hovoru. Podle řeči jí bylo jasné, že jde o kriminálníky. Ani se nemusela snažit poslouchat – bylo zřejmé, že jsou na útěku. Někde přes sto kilometrů odsud byla trestanecká kolonie, kde se kácel a zpracovával les.
Když byl guláš hotový, pustili se do jídla. Část nechali i jí, ale Alena s nimi ke stolu nesedla. Páchli tak, že se jí zvedal žaludek, přestože nebyla žádná fajnovka. Doufala, že se najedí a odejdou. Jenže mýlila se.
„Za chvíli bude tma,“ zívl Roman, podíval se z okna a pak na ni. „Přespíme tady. Máš tu klid, je tu fajn.“
Alena se pokřižovala a tiše si povzdechla. Co měla říct? Po varování, které od Stanislava slyšela, si netroufala odporovat.
„Neboj se,“ vyložil si to Roman po svém. „Ty nejsi můj typ, babizno.“
Zkusila se znovu dostat ven. Uplynuly čtyři hodiny, o kterých mluvil Oldřich, a čekala ji lázeň, kterou jí nechal vyhřát.
„Musím k sousedům,“ řekla opatrně. „Jeden starý pán tam leží nemocný. Musím ho nakrmit. A zbytek polévky mu vezmu s sebou.“
„Nikampak nepůjdeš,“ mávl Roman rukou a rozvalil se na lavici. „Ten tvůj dědek do rána neumře.“
„Prosím vás, mějte trochu slitování,“ naléhala. „Ten člověk si svoje odseděl už za Stalina. Necháte ho teď zmrznout doma? Bojte se Boha!“
Teplo z vydatné polévky Romana obměkčilo.
„Tak dobře,“ kývl shovívavě. „Jdi. Ale žádný hlouposti. Stando, doprovodíš ji.“
„K čemu mi bude?“ polekala se Alena. „Dojdu sama.“
„To sotva,“ zachechtal se Roman. „Co když vezmeš nohy na ramena a poběžíš za policajtama?“
„Prosím tě, to ses zbláznil?“ zasmála se hořce. „Do nejbližší vesnice je čtyřicet kilometrů a do města osmdesát. Myslíš, že jsem běžec?“
„Řekl jsem, že půjde s tebou,“ uťal to. „Počká a dohlídne, než toho dědka nakrmíš. Neboj, Standa je slušňák, otočí se, když bude potřeba.“ Dodal to s odporným smíchem.
Vyšli tedy spolu. Alena první, za ní Stanislav.
„Poslyš,“ řekla, když se blížili k domu, kde bydlel otec se synem, „počkej tady. Nechci starého děsit, že se po vsi potulují cizí lidi. Je hrozně podezíravý.“
„A co by mohl dělat?“ ušklíbl se Stanislav. „Má snad vysílačku? Nebo zbraň?“
„Ne, ne,“ odpověděla příliš rychle, ale on to přešel.
„Tak jo,“ mávl rukou. „Zapálím si. Ale ať jsi rychle zpátky.“
Z komína lázně už nestoupal kouř. To Alenu zarazilo. Vstoupila do domu a našla jen vyhaslou pec a stopy uspěchaného odchodu. Na stole ležely sklenice s kalinou, které jí dali, kožená deska a Oldřichovy brýle s prasklým sklem, které nikdy nevyměnil.
„Oldřichu,“ zavolala tiše. „Matěji…“
Nikdo se neozval. Bezradně se rozhlédla. Kam mohli zmizet? Že by se Oldřichovi přitížilo a Matěj ho odvezl na saních ke stanici, aby se dostali do městečka?
Vrátit se zpátky ke kriminálníkům se jí příčilo. Srdce jí bušilo a v hlavě se jí honily čím dál temnější myšlenky…