Alena si uvědomovala, že by bylo rozumné vrátit se k sobě domů, postarat se o slepice a zbytek hospodářství, jenže nohy ji tam nedokázaly odnést. Jako by ji cosi drželo v cizím stavení. Pohledem bloudila po světnici a na stěně si všimla ikony svatého Mikuláše, ke které měl Oldřich Konečný zvláštní úctu. Napadlo ji, že by ji měla vzít s sebou, pro jistotu, pro ochranu. Natáhla ruku… a vtom zaskřípalo zápraží. Těžké, netrpělivé kroky se blížily. Stanislava Holubce čekání zjevně omrzelo.
Alena bez váhání zhasla světlo a rychle se protáhla do malé komůrky, kam Matěj Procházka ukládal všechno možné harampádí. V rohu vedl úzký žebřík nahoru do světničky pod střechou. Vystoupala po něm, sotva popadala dech, vytáhla žebřík za sebou a přivřela dvířka právě ve chvíli, kdy Stanislav vstoupil do domu.
Z horního kouta slyšela každý jeho krok. Dole něco cinklo – sklo o sklo. Hladový vetřelec se dostal k příborníku a nejspíš narazil na láhev, kterou si Oldřich schovával na výjimečné chvíle.
„Pane Bože, smiluj se,“ šeptala Alena a horečně se křižovala. „Jen ať nezapálí, jen ať ho to ani nenapadne…“
Smrti se nebála. Děsila ji spíš představa bolesti. Toužila po tichém, rychlém konci, po okamžiku, kdy by znovu spatřila ty, kteří pro ni kdysi znamenali celý svět – maminku, Boženu Královou… a také syna, který ji zradil. Tolik se ho chtěla zeptat, proč. Čím se provinila, že ji potrestal právě takhle?
„Jen ať nezapálí… svatý Mikuláši, stůj při mně,“ modlila se se zavřenýma očima. Po dlouhé chvíli hluk dole ustal. Alena se odvážila nahlédnout špinavým okénkem. Venku se mezitím strhla sněhová vánice – ne jemné sněžení, ale hustý příval bílých vloček. Mezi nimi zahlédla tmavou postavu Stanislava, jak spěšně míří ke brance a mizí v běsnícím nečasu.
Teprve tehdy vylezla ze svého úkrytu. Opatrně sešla dolů, zajistila dveře závorou a zamířila k truhle Oldřicha Konečného. Našla v ní starý vojenský kabát, dávno prožraný myšmi. Zachumlala se do něj a lehla si na matraci. S každým výdechem se snažila zahnat chlad i strach. Přemítala, co budou ti dva lotři dělat dál. Možná s rozedněním odejdou. Možná se neodváží ji hledat.
A pak se vrátí Oldřich s Matějem. Přijde Nový rok. A po něm jaro. Jak nesmírně si přála dožít se jara, ucítit vlhkou vůni půdy, která se probouzí k životu.
S tou myšlenkou usnula.
Stanislav Holubec mezitím zabloudil. Vánice mu sebrala orientaci a on bezcílně bloudil mezi ploty a zasněženými keři, dokud v dálce nespatřil chvějící se světélko.
Proud vypadl a Roman Šimek zapálil pahýl svíčky, aby neseděl potmě. Když Stanislav vrazil dovnitř, praštil se hlavou o futra a zaklel.
„Tak co, nakrmili jste dědka?“ zachraptěl Roman a posvítil směrem ke dveřím.
„Žádnej dědek tam nebyl,“ odsekl Stanislav a setřásl ze sebe sníh. „Ta bába nás vodila za nos. Zdrhla.“
„Ty troubo,“ vyštěkl Roman a vztekle praštil do stolu, až si poranil dlaň. „K sakru!“
„Promiň, Romane,“ sklopil Stanislav hlavu. „Fakt jsem to pokazil. Byl jsem v baráku hned…“
Na stůl položil láhev vodky, kterou ukořistil z Oldřichova příborníku.
„Vsadím se, že jsi místo hledání šmejdil po zásuvkách,“ ušklíbl se Roman, hned láhev popadl a odšrouboval uzávěr. „Ale co, daleko se v tomhle počasí nedostane. Zmrzne někde v lese.“
„Je pořád v domě,“ zamumlal Stanislav a otřel si nos rukávem. „Někde se zašila. Hledal jsem, ale jak se spustil ten blizard, bál jsem se, že netrefím zpátky.“
„Za svítání ji najdeš a skončíš to,“ pronesl Roman chladně. „Nechat ji naživu je risk. Ještě nás práskne.“
„Komu?“ nervózně se zasmál Stanislav. „Zvířatům? Vlkům a liškám?“
„Hloupost je nevyléčitelná,“ sjel ho Roman pohledem. „Někde bere jídlo. A tam, kde bere, taky mluví.“
Napil se a podal láhev Stanislavovi.
„Nechci mít krev na rukou,“ zavrtěl Stanislav hlavou.
„Tak dobře,“ cvakl Roman nožem a nabral jím poslední kousek ubohé Pestrušky z talíře. „Nezabíjej ji. Stačí jí vyříznout jazyk a vypíchnout oči.“
Stanislav pochopil, že to není žert. Mlčel. Věděl, že odpor by znamenal smrt – pro starou ženu i pro něj. Roman nezabíjel ze strachu. Zabíjel, protože ho to bavilo. Stanislav byl svědkem toho, jak zabil mladého vojáka z oddílu, který po nich šel. Pomalu, s děsivým klidem, a sledoval, jak se v očích oběti rozlévá smrt.
„Co kdybych utekl…?“ napadlo Stanislava v noci. Myšlenku hned zahnal. Roman by ho dostihl během chvíle a zabil by ho stejně snadno jako toho kluka.
Probudil se nad ránem kvůli Romanovu chrápání. Na okamžik ho napadlo, že by ho mohl zadusit polštářem. Ale znal jeho sílu – zuřivost z něj dělala zvíře.
„Ne,“ pomyslel si Stanislav beznadějně. „Raději tu starou zabiju rychle. Ani si nevšimne.“
V tom okamžiku otřásl světem ohlušující rachot. Stanislav měl pocit, že vybuchl přímo v jeho hrudi. Žár mu sežehl tvář, cosi těžkého ho přimáčklo k zemi a sevřelo dech.
Ve stejný okamžik Alena otevřela oči. Zaslechla jen vzdálenou ránu, jako by někde praskla petarda a zvuk se rozléhal mrazivým prostorem. Naslouchala. Ticho. Měsíc zaléval světnici bledým světlem a ona ležela bez hnutí, hleděla do stropu. Znovu usnula až nad ránem.
Když se probudila, slunce ji bodlo do očí tak ostře, že je hned zavřela. Za oknem tiše odkapávaly rampouchy. Vstala a znovu rozdělala v kamnech vyhaslý oheň.
Vchodové dveře nešly otevřít – přes noc je zavál sníh. Podařilo se jí je jen pootevřít a nahlédnout ven.
Svět byl studený, nádherný a děsivě prázdný. Připomínal konec všeho.
Alena se vrátila do domu Oldřicha a Matěje, zatopila a nechala se prohřát. Připravila si obyčejnou venkovskou snídani – vejce na sádle, všechno z Oldřichovy lednice. Při jídle si vzpomněla, že už dávno měla jít nakrmit drůbež.
Zatímco snídala a přemýšlela, zda ti muži odešli…