Zatímco jedla a uvažovala, jestli ti neznámí už konečně zmizeli, obloha se mezitím zatáhla. Mraky se přihnaly rychle a slunce, které se snažilo prorazit jejich šedou hradbu, se změnilo v nevýraznou bělavou skvrnu, připomínající zakalené oko. Alena si povzdechla. „Kašlu na slepice. Dokud tam jsou oni, nikam nepůjdu. Počkám na Matěje a pak se uvidí,“ rozhodla se pevně.
Nevydržet bez práce pro ni bylo téměř nemožné. Začala tedy uklízet – zametla, umyla nádobí a pečlivě ho srovnala do skříňky. Potom si zkusila číst několik ironických detektivek, které tu zůstaly po zesnulé ženě Oldřicha Konečného, vášnivé čtenářce podobných knih. Jenže soustředit se nedokázala. Jednak ji rozptylovaly myšlenky, jednak jí neseděly prasklé brýle starého muže. Nakonec usoudila, že když se ti podezřelí celou dobu neukázali, nejspíš už odešli. Sebrala odvahu a vydala se směrem ke svému domu.
Nejdřív jí vůbec nedošlo, co vidí. Dům byl celý zasypaný bílou peřinou, střecha se propadla dovnitř. Všude ticho. Ani jediné zakdákání. „Pomrzly?“ problesklo jí hlavou.
„Už jdu, holky… hned, hned,“ mumlala a brodila se závějemi, které přes noc navál vítr. Nikde žádné stopy, a tak ji znovu napadlo, jestli se ti lotři přece jen ještě neschovávají uvnitř. Předsíň byla podivně neporušená. Petr Čermák ji před odchodem celý ten prostor důkladně opravil.
Otevřela dveře, vešla – a v tu chvíli se ozvalo živé kdákání. Pytel se zrním stál tam, kde měl. Nasypala krmení do žlabů a teprve pak, s bušícím srdcem, se odvážila vstoupit dál do domu.
Střecha byla pryč. Na podlaze ležely kusy břidlice, zmrzlý led a dřevo, které hnilo už dlouhé roky. Alena stála s otevřenými ústy a zírala na shnilé trámy a obrovskou díru nad hlavou, kudy dovnitř tiše padaly drobné sněhové krystalky.
„Haló…?“ zavolala opatrně. „Je tu někdo?“
Na peci leželo lidské tělo. Viděla jen zkroucenou ruku, na prstech vytetované jméno „MIŠA“, písmena vystupovala na voskově bledé kůži.
Zpod hromady sněhu a sutin se ozval slabý sten. Alena popadla lopatu a začala odhazovat sníh. Pod ním ležel Stanislav Holubec. Sotva dýchal. Třásla jím, dokud neotevřel oči.
„Pro… promiňte, mami,“ zkusil se usmát, ale tvář ho neposlouchala.
„To nic, to nic, pomoc přijde, zahřeješ se,“ šeptala, když se mu snažila navléct své palčáky na ztuhlé ruce. „Všechno bude dobré.“
„Otakar Březina taky…“
„Cože? Jaký Březina?“ naklonila se blíž, aby mu rozuměla.
„Otto… říkal to samé… všechno bude dobré…“
Blouzní, pomyslela si. Nahlas ale řekla: „Hlavně vydrž. Jdu ohřát čaj.“
„A co Mi-cha-el?“ vydechl.
Alena jen mávla rukou a pomalu zavrtěla hlavou.
„Tak odešel…“ zavřel oči.
„Nebyl to dobrý člověk. Ty ale jsi. Musíš žít,“ řekla rozhodně. Věděla, že ho tu nechat nemůže. Zmrzne. Jako by jí četl myšlenky, zamumlal:
„Radši smrt než kriminál.“
„Ani nápad!“ funěla, když vytahovala saně, na kterých kdysi vozila Radka Horského, a snažila se na ně Stanislava posadit. Nešlo to. Byl příliš velký, příliš bezvládný. Vyčerpala se, ale nevzdala.
„Nechte mě…“ prosil slabě.
„Na koberec!“ poručila a rozprostřela starý kus látky. Převalila ho na něj jako poleno.
Pak ho po sněhu táhla až k domu Oldřicha Konečného. Uvnitř bylo ještě teplo. Položila raněného před kamna, sotva popadala dech a přiložila pár polínek.
Večer se vrátil Matěj Procházka. Přivezl ho místní myslivec, který s ním vešel dovnitř.
Alena hned pochopila: Oldřichovi se přitížilo, Matěj zavolal sanitku, ale ta se k domu nedostala. Museli ho na saních dopravit k silnici. Matěj kdysi měl starou škodovku, ale nikdy ji nedal do pořádku, což mu teď život hodně komplikovalo.
„Málem jsme tam zmrzli,“ vyprávěl později a kývl směrem ke Stanislavovi. „A kdo je tohle?“
„Host,“ odpověděla klidně Alena. „Stanislav. On a kamarád zabloudili a přespali u mě. Já šla k vám – a v tom se mi zřítila střecha. Já věděla, že se to jednou stane.“
„Teda,“ vydechl Matěj. „Ta střecha byla fakt nebezpečná, teto Aleno.“
Stanislava s myslivcem odvezli do nemocnice. Měl těžké omrzliny a pohmožděniny. Jakmile se trochu zotavil, utekl.
Vesnice postupně zanikla. Oldřich Konečný zemřel v nemocnici, už se domů nevrátil a nikdy neochutnal Aleninu kalinu.
Matěj se po otcově smrti rozhodl odjet za prací do Prahy. Řekl jí to, když jí přivezl jídlo a důchod za tři měsíce.
„Zůstaňte u nás,“ navrhl. „Ten dům je teď váš.“
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „A co jídlo? Obchod sem jezdí, jak se mu zachce. Léky? A já nechci být sama jak poustevník. Ani promluvit s kým.“
„To je pravda,“ uznal.
Slíbil, že pro ni pošle auto. A slib dodržel.
Ve městě byla Alena ztracená. Zkoušela sehnat práci uklízečky na autobusovém nádraží, přespávala po nocích na lavičkách. Peníze mizely rychle, i když šetřila, kde se dalo. Už přemýšlela, že se vrátí do vesnice, lehne si a tam skončí.
A tehdy si všimla inzerátu.
Hledali ženu na místo domovnice v novém domě, s ubytováním. Jejím úkolem bylo dohlížet, aby nájemníky nikdo neobtěžoval.
Než šla na první pohovor svého života, zašla do veřejných lázní, nechala se ostříhat a obarvit. Ti, kdo ji znali dřív, by ji nepoznali.
Domovnici potřebovali rychle, a tak ji přijali bez dlouhého ptaní. Byt byl sice služební, malý, ale teplý a s pohodlím, o jakém si na vsi mohla nechat jen zdát.
Jedinou věc, kterou si Alena odvezla ze svého starého života, byla ikona. Vzala si ji se svolením Matěje z domu jeho otce. Byla přesvědčená, že její záchrana nebyla náhoda, ale dílo svatého Mikuláše.