Manžel po krátkém hovoru odložil mobil na stůl a obrátil se k ní s novinkou.
„Renato, dal jsem souhlas. Volal mi brácha Mojmír Jelínek. Do města za mámou přijela její sestra zdaleka a ptal se, jestli by k nám na chalupu mohli přijet všichni i se Stanislavou Petříčekovou.“
Renata ani na okamžik nezaváhala.
„Jasně, ať přijedou. Co na tom záleží, jestli nás tu bude o jednoho víc nebo míň,“ mávla rukou, zatímco pokračovala v práci.
Od rána byla v jednom kole – krájela zeleninu na saláty, nakládala maso na gril a v troubě se už pekl její vyhlášený hruškový koláč, na který se všichni těšili.
„Tak to je paráda. Budeme tu rovnou dvanáct,“ spočítal nahlas Břetislav Jelínek. „Jdu nachystat židle a rovnou dám na stůl talíře i sklenice. Až dorazí, nastane tu zmatek.“
Renata se usmála. V duchu si pomyslela, že má opravdu skvělého chlapa.
„Je fajn, že Mojmír přiveze i děti. Naši se aspoň zabaví a my si konečně v klidu popovídáme. A Stanislava je vlastně mladší sestra vaší maminky, že? Já ji přece vůbec neznám.“
„Jo, je o dost mladší, do důchodu má ještě daleko,“ vysvětloval Břetislav. „Taková energická ženská. Myslím, že si padnete do oka. Dělá kriminalistiku, žije sama, nikdy se nevdala. Hlava jako pátrací radar, pořád ponořená do práce, proto nikam moc nejezdí.“
„O to lepší, že přijede,“ uzavřela Renata spokojeně. „Aspoň si tady v přírodě trochu vydechne.“
Hotové saláty uklidila do lednice a pustila se do mytí okurek, rajčat, třešní a jahod. Dům se pomalu plnil vůněmi léta.
Za chvíli už na příjezdové cestě zastavila dvě auta. Z jednoho vystoupil tchán Oldřich Tkadlec s manželkou Karolínou Planýovou a se Stanislavou Petříčekovou. Z druhého se vyhrnuli Mojmír s Dagmar Mladýovou a dětmi.
Marina a Šimon Pospíšil vyletěli z auta s nadšeným křikem a rozběhli se k dětem hostitelů. Dita Pavlíčeková s Kamilem Králem jim běželi naproti a ani čtyřletý František Červený se nenechal zahanbit – snažil se držet krok s těmi staršími.
„Vezměte s sebou i Františka!“ volala za nimi Renata. „A na trampolíně neskákejte všichni najednou! Do bazénu jen s dospělými!“
Děti už ji ale sotva vnímaly a zmizely na trávníku.
„Máte to tu opravdu hezké, a dům je prostorný,“ rozhlížela se Stanislava Petříčeková uznale kolem sebe. Břetislav se pousmál. „Stavěli jsme to postupně. Nejsme žádní milionáři,“ pronesl skromně, zatímco Mojmír chystal gril a zapaloval uhlíky.
Renata mezitím dochucovala saláty a nosila je na stůl. Stanislava její počínání sledovala s profesionálním zájmem a s pochvalným tónem poznamenala, že dochucovat saláty až těsně před jídlem je ten nejlepší postup, čímž se rozhovor přirozeně stočil k dalšímu vyprávění u stolu.