Stanislava Petříčeková se ještě jednou zadívala na Renatu Krejčíovou, pak znovu obrátila pozornost k Břetislavu Jelínkovi a s pobaveným úsměvem ho pobídla: „Tak povídej, synovče. Taky si pohrávám s myšlenkou, že bych si jednou postavila vlastní chatu.“
Břetislav mávl rukou, jako by o nic zvláštního nešlo. „Není na tom nic hrdinského. Začali jsme úplně skromně, nejdřív stál jen malý domek. Jenže pak se nám po Ditě Pavlíčekové narodil Kamil Král a bylo jasné, že se budeme muset rozrůst. Přístavba byla nevyhnutelná. Abychom to zvládli zaplatit, museli jsme si trochu přivydělávat. Renata byla tehdy doma s Kamilem, na mateřské, a s dětmi trávila čas tady. Její maminka za ní občas přijela pomoct.“
Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval: „Renata si našla brigádu přímo tady v rekreační oblasti, uklízela a vařila v jednom větším domě. Patří místnímu boháči, Svatopluku Smutnému. Já jsem se k nim přidával o víkendech, sekal jsem jim trávník a staral se o zahradu. Svatopluk je férový chlap, platil slušně, a právě díky tomu jsme mohli stavět postupně, bez dluhů. A zaplaťpánbůh, že jsme se tehdy rozšířili, protože pak přišlo další překvapení – narodil se nám František Červený. Třetí dítě jsme sice neplánovali, ale dneska jsme za něj vděční. Aspoň mají všechny děti vlastní pokoje.“
Stanislava mezitím obdivně přejížděla pohledem verandu i interiér. Břetislav se pousmál a dodal: „A ty lustry? Ty jsou taky od Svatopluka. Když si doma dělal rekonstrukci, prý se jeho ženě okoukaly a chtěla nové. Nám je daroval. Pro nás hotový poklad – bronz, krásné stínidla, určitě žádná levná záležitost. Jeden visí tady venku, druhý uvnitř.“
„To je opravdu milé,“ přikyvovala Stanislava Petříčeková uznale. „Je vidět, že je to člověk se srdcem.“
„To rozhodně,“ navázal Břetislav nadšeně. „Vlastní děti nemají, jeho manželka má zdravotní potíže. A tak si vzali z dětského domova sourozence. Chtěli původně jen holčičku, ale měla tam mladšího bratra, tak je přijali oba. Vychovávají je s láskou, klobouk dolů.“
Stanislava naslouchala se zaujetím a znovu si spokojeně povzdechla. „To je opravdu krásné.“
Do hovoru vstoupila Renata Krejčíová s přívětivým úsměvem: „Tak pojďte ke stolu, všechno je hotové.“ Bylo znát, že návštěvy mají rádi, a příjezd rodiny pro ně byl malým svátkem.
Jídlo rychle mizelo, čerstvý vzduch všem spravil chuť. Když byly talíře téměř prázdné, Mojmír Jelínek s Břetislavem vstali a šli připravit maso na gril – uhlíky už byly akorát rozpálené.
V tom se ozvaly nadšené dětské hlasy: „Strejda Svatopluk přišel!“ Dita Pavlíčeková, Kamil Král i malý František se rozběhli k vysokému muži, který se objevil u branky, a s radostným smíchem se k němu přivinuli, zatímco za ním vstupovali Alena Moravecová a Adam Bednář a zahradu zaplnil veselý dětský ruch.