Uplynulo jen pár týdnů a Renatě Krejčíové se na displeji telefonu objevil neznámý kontakt. Chvíli váhala, než hovor přijala.
„Renatko? Dobrý den, tady Stanislava Petříčeková… ano, ta teta vašeho Břetislava,“ ozval se na druhém konci energický hlas.
„Dobrý den, teto Stanislavo,“ odpověděla Renata překvapeně. Vůbec netušila, co může následovat.
„Volám kvůli omluvě,“ pokračovala žena bez okolků. „Nikomu jsem se se svými pochybnostmi nesvěřila, ale po tom, co mi Břetísek vyprávěl o vašem Svatopluku Smutném, se mi v hlavě usadily podivné myšlenky.“
„Pochybnosti?“ neudržela se Renata. „Jaké pochybnosti?“
„Sama jsem si říkala, že je to hloupost. Jenže pak se u vás ten Svatopluk objevil osobně… a díval se na tebe tak zvláštně. A do toho váš nejmladší František Červený – no promiň, ale jsou si podobní jako vejce vejci. Světlé vlasy, modré oči. Přitom Dita Pavlíčeková i Kamil Král jsou, stejně jako ty s Břetislavem, tmavovlasí a hnědoocí.“
„To snad nemyslíte vážně,“ vybuchla Renata.
„Já vím, já vím,“ povzdechla si Stanislava. „Neudržela jsem se. Děti jsem objala a Františkovi jsem nenápadně vzala vlásek. Když jsem ti pomáhala s nádobím, schovala jsem si do sáčku i skleničku po tom Svatoplukovi… a ano, vzala jsem si vzorek i od Břetislava. Když už, tak důkladně.“
„A výsledek?“ zeptala se Renata chladně.
„Test jsem nechala udělat. A mýlila jsem se,“ rozesmála se teta. „František je Břetislavův syn. O lásce zjevně vím houby. Odpusť mi. Ale musím říct, že u vás doma se mi líbilo. Pokud se nebudeš bát a znovu mě pozveš, přijedu ráda.“
„Tak… klidně přijeďte,“ odpověděla Renata nejistě. Když hovor skončil, jen zakroutila hlavou – osamělá žena a detektiv v sukni, pomyslela si.
Večer všechno převyprávěla manželovi. Smáli se tak, že jim tekly slzy.
„Je nepoučitelná,“ smál se Břetislav Jelínek. „Ale třeba se teď zase na čas zahrabe do práce. Každý v jejím okolí je hned pod drobnohledem. A neříkej mi, že to není žena – to je prostě teta Stanislava.“
A tak její návštěvu nejen ustáli, ale ještě se jí jednou budou smát.