O víkendovém ránu zazvonil u dveří zvonek a Renata Vaceková s Danielem Matouškem se na sebe překvapeně podívali. Návštěvu nečekali. Daniel otevřel a zarazil se.
„Mami?“ vyhrkl. „Proč jsi nedala vědět, že přijedeš? Stalo se něco? Je to kvůli Klaudii Králové?“
„Ale prosím tě, synku, nic se nestalo,“ mávla rukou tchyně, sotva vstoupila dovnitř. „Jen jsem nutně potřebovala do Brna, tak jsem sedla na první ranní vlak.“
„To musíš být unavená,“ staral se Daniel. „My jsme ještě leželi, užívali si volno. Dám vařit vodu a Renata něco rychle připraví. Posaď se.“
Renata mezitím zamířila do kuchyně, ale hlavou jí vířily myšlenky. Tchyně bytostně nesnášela opouštět domov, a přesto dorazila bez ohlášení a ještě za úsvitu. To nevěstilo nic obyčejného.
„Určitě po nás něco chce,“ uvažovala. „Jinak by nepřijela. Vždycky má nějakou prosbu. Klaudie je těhotná, možná nemají dost peněz a teď si bude Daniel vyslechnout stížnosti. No co, rodiče si člověk nevybírá a rodině se má pomáhat.“
Rychle usmažila lívance, postavila na stůl zakysanou smetanu a marmeládu, přidala talíř se salámem a sýrem a prostřela. Pak zavolala: „Mami, Danieli, pojďte snídat!“
Podle Danielova výrazu poznala, že žádost už zazněla a že ho postavila do nepříjemné situace. „Takže peníze,“ odhadovala v duchu. „Otázka je, kolik. A co si vůbec můžeme dovolit, když splácíme hypotéku. Ví, že nemůžeme rozdávat tisíce. Klaudie chce rodit bez partnera, z čeho bude na mateřské žít, to je ve hvězdách. Snad se ještě dá dohromady s otcem dítěte, jinak to bude těžké.“
U snídaně panovalo ticho. Tchyně se občas tázavě podívala na syna, on se však zarputile soustředil na talíř. Renata mlčela také, jen dolévala čaj a nabízela další lívance. Zkušenost jí napovídala, že Daniel teď stejně nic zásadního neřekne.
Teprve v obýváku se odhodlal. „Renato,“ začal opatrně, „máma nás prosí, abychom u sebe v bytě přihlásili Klaudii k trvalému pobytu. Za tři měsíce má rodit. V Brně je to prý lepší – lékaři, porodnice, různé výhody – ale hlavně chce, aby v rodném listu dítěte bylo uvedeno Brno. Máma tvrdí, že u nás bydlet nebude, jen sem bude jezdit na kontroly a po porodu se hned vrátí zpátky. Co si o tom myslíš? Byt je přece náš společný, kupovali jsme ho spolu a hypotéku platíme oba. Sám o tom rozhodnout nemůžu.“
V tu chvíli se tchyně otočila k Renantě, nadechla se a s naléhavou, ale snaživě klidnou tváří se chystala vysvětlit své důvody.