…do práce budeme chodit jako po flámu. A to ještě není všechno. Klidně se může stát, že dorazí i tvoje máma a samozřejmě se tu „na chvilku“ usadí, aby Klaudii pomáhala. A rázem tu budeme namačkaní jeden na druhém, bez soukromí a klidu.“
„Počkej, ale maminka přece několikrát jasně řekla, že ani Klaudie, ani ona u nás bydlet nehodlají. Jde jim jen o přihlášení k trvalému pobytu. Mají přece velký dům, spoustu prostoru, proč by se tísnily tady s námi?“ namítl Daniel.
„Ty víš stejně dobře jako já, že když se někdo snaží něčeho dosáhnout, slíbí hory doly. A jakmile má, co chtěl, začne se chovat tak, jak se mu to hodí. Vždycky se najdou důvody – že je Klaudie těhotná a sotva se hýbe, že miminko je maličké a péče je vyčerpávající. Výmluvy se jen pohrnou. A náš klidný, zaběhnutý život vezme za své,“ nenechala se Renata uchlácholit.
„Takže máme říct ne?“ povzdechl si Daniel. „Jenže to mi přijde strašně necitlivé. Klaudie je moje sestra, mám ji rád, i když je občas lehkomyslná a trochu chaotická. Co máme vlastně dělat? Když odmítneme, strašně se urazí. Zkusím o tom ještě přemýšlet a zítra se poradím s právníkem u nás v kanceláři. Sice se nevěnuje rodinnému právu, ale zákony zná a třeba nás aspoň nasměruje.“
Tím ten večer jejich rozhovor skončil a oba šli spát s těžkou hlavou.
Jenže hned následující den se Renata vrátila z práce viditelně rozrušená.
„Danieli, musíme si vážně promluvit,“ spustila sotva vešla do bytu.
„Tak vážně, že se bojím?“ zkusil to odlehčit Daniel, ale když uviděl výraz v její tváři, úsměv ho okamžitě přešel. „Renčo, co se děje?“
„Zatím se nic nestalo,“ odpověděla tiše, „ale stát se to může. A docela snadno.“
„Tak to mě děsí ještě víc.“
„To nejsi ty, kdo mě děsí. Jsou to tvoji příbuzní. Vlastně ne jen mě, ale nás oba. Dneska jsem mluvila s právníkem.“
„A?“ zeptal se Daniel už úplně vážně.
„Říkal, že pokud u nás přihlásíme tvoji sestru, jakmile se narodí dítě, automaticky se k nám přihlásí i ono. Existuje zákon, podle kterého má dítě trvalé bydliště tam, kde má rodiče, nebo aspoň jednoho z nich.“
„No dobře… a co z toho plyne?“
„To, že dítě pak nemůžeme odhlásit až do jeho osmnácti let. A má plné právo tady bydlet. S námi.“
„Ale vždyť máma přece tvrdila…“
„Tvoje máma to klidně nemusí vědět. Anebo to ví moc dobře a počítá s tím, že pak už se z toho nijak nevyvlékneme. A i kdybychom Klaudii přihlásili jen na omezenou dobu, dřív než ta lhůta vyprší, ji stejně neodhlásíme.“
„Tak ji přihlásíme třeba jen na půl roku,“ navrhl Daniel.
Renata zavrtěla hlavou. „A myslíš, že by na to přistoupila? Maminka přece říkala, že budou muset jezdit s dítětem do poradny, řešit lékaře, vyřizovat různé dávky a příspěvky. Klaudie je navíc samoživitelka, takže má nárok na podporu. A o to všechno by přišla. Tomu se bránit nebude chtít…“