…navíc v Brně jsou ty dávky a příspěvky výrazně štědřejší než někde na menším městě nebo vesnici. A nedopadne to nakonec jako v té pohádce? Zajíček měl chaloupku z lýka a liška ledovou.“
„Jakou pohádku máš na mysli?“ nechápal Daniel. „Co tím chceš říct?“
„To, že bychom tady nežili sami,“ vysvětlila Renata klidně, ale důrazně. „Sdíleli bychom byt s tvojí sestrou a synovcem. A jakmile by tu byli přihlášení, už bychom je nikdy nedostali pryč. Nejen že bychom na to neměli právo, ale ty bys navíc nechtěl rozhádat vztahy v rodině.“
Daniel si povzdechl. „Tak co vlastně navrhuješ? Co mám mámě říct?“
„Odmítnout je,“ odpověděla bez zaváhání.
„To přece nejde,“ namítl. „To by nebylo lidské.“
„A je snad lidské připravit nás o klid a o byt, který jsme koupili za poctivě vydělané peníze?“ oponovala Renata. „Nikdo z tvých příbuzných nám s ničím nepomohl. Pět let jsme šetřili na hypotéku, odkládali jsme děti, všechno jsme podřídili tomu, abychom to zvládli. Teď pořád splácíme a snažíme se dluh umořit co nejrychleji. A když už zbývá jen kousek, objeví se příbuzní, kteří se chtějí zdarma přichytit na brněnské výhody. Víš vůbec, že se to považuje za podvod?“
„To přeháníš,“ mávl rukou Daniel.
„Nepřeháním. Všechno mi vysvětlil právník. Kdyby se přišlo na to, že jsme to udělali jen kvůli dávkám, čekaly by nás sankce.“
Daniel zbytek večera mlčky seděl a přemýšlel. Renata ho nerušila, věděla, že potřebuje čas, než si věci srovná v hlavě. Nakonec odešel do ložnice a dlouho si tam s někým telefonoval.
Když se vrátil do kuchyně, bylo Renatě hned jasné, že hovor nebyl příjemný. Nic se neptala, jen se na manžela tázavě podívala.
„Volal jsem mámě,“ řekl Daniel zachmuřeně. „Vysvětlil jsem jí, že bychom z toho mohli mít vážné potíže. Dlouho jsem jí objasňoval, proč si nemůžeme dovolit přihlásit Klaudii Královou. Hodně ji to vzalo. Zlobila se, dokonce plakala. Rozloučila se se mnou dost chladně. Teď vážně nevím, co dál.“
„Neboj se,“ objala ho Renata jemně kolem ramen. „Udělal jsi správnou věc. Jinak bychom si zadělali na spoustu problémů. Maminka se zlobí, ale časem se uklidní. Stejně se na nás zase obrátí, až budou něco potřebovat. Nemyslím si, že by se dokázala zlobit dlouho.“
„Asi máš pravdu,“ připustil neochotně. „Jen se teď cítím nějak provinile.“
„To je tím, že máš přehnaný smysl pro spravedlnost,“ usmála se Renata. „Je ti líto každého a každému chceš pomáhat. A spousta lidí toho bez ostychu zneužívá. Představ si, jaký chaos by u nás nastal, kdyby se sem nastěhovala tvoje sestra, pak její miminko a nakonec by tu máma trávila celé týdny, aby jí pomáhala. Přitom jsme si náš život zařídili tak hezky, abychom byli spokojení a šťastní ve vlastním hnízdě.“
Daniel se usmál, políbil Renatu na tvář a s lehkou rozpačitostí řekl:
„Jako vždycky máš pravdu, lásko.“