Renata Vacková se k ní otočila, zhluboka se nadechla a klidným, ale naléhavým hlasem se pustila do vysvětlování:
„Renatko, zkus se prosím vcítit do naší situace. Klaudie u vás bydlet nebude. Přijede sem jen kvůli porodu a pak se hned vrátí zpátky k nám. Do bytu sem zavítá maximálně párkrát, a i to jen na kontroly – ani k vám domů chodit nemusí. Já ji vždycky přivezu a zase odvezu. Jde nám hlavně o to, aby dítě mělo od narození dobrý start a určité zázemí. Klaudie je přesvědčená, že když bude mít miminko v dokladech uvedené Brno, otevře mu to v budoucnu víc možností. A sama uznej, pro vás je to možná maličkost, ale ty vaše dávky, balíčky a různé příspěvky jsou opravdu velká pomoc. Navíc u nás je obyčejná porodnice, kdežto tady máte špičkovou nemocnici a zkušené lékaře. A Klaudie už taky není nejmladší… Prosím tě, pochop nás.“
Daniel Matoušek se tázavě zadíval na manželku a čekal, jak zareaguje. Renata chvíli mlčela, jako by si pečlivě srovnávala myšlenky, a teprve potom klidně odpověděla:
„Mami, rozumím vám, opravdu. Ale s Danielem si tu žádost musíme nejdřív promyslet. Probereme to spolu a pak vám dáme vědět.“
„Jen vás prosím, ať to moc neodkládáte,“ naléhala tchyně. „Času už není nazbyt a Klaudie musí chodit pravidelně na kontroly. Pro vás je to drobnost, ale pro nás s Klaudií obrovská pomoc.“
Ještě nějakou dobu zůstala sedět a znovu a znovu se k tématu vracela. Při loučení několikrát políbila jak Daniela, tak Renatu, a naposledy je znovu požádala: „Neodmítněte nás. Kdo jiný by měl pomoct, když ne rodina? Klaudie to v životě neměla jednoduché. Je jí přes třicet, partnera nemá, tak aspoň bude mít dítě – pro sebe i pro mě. Vnoučata si přeju už roky. Prosím vás, pomozte nám.“
Když konečně odešla, Daniel se obrátil k Renatě: „Co si o tom myslíš? Dá se jim rozumět. V Brně jsou lepší lékaři, nemocnice i různé výhody pro děti. Tam u nich…“ mávl podrážděně rukou.
„Ano, chápu je,“ přikývla Renata, „ale tahle prosba pro nás může mít hodně nepříjemné následky.“
„Jaké následky?“ nechápal Daniel. „Vždyť máma jasně řekla, že Klaudie tady bydlet nebude, jen jezdit na kontroly.“
„Zkus si to představit,“ namítla Renata. „Nejdřív bude pro ni čím dál těžší neustále dojíždět, pak řekne, že tu zůstane až do porodu. A potom? S novorozencem se jí nebude chtít pořád jezdit tam a zpátky. To je přece logické. Navíc k miminkům chodí pravidelně patronážní sestry, a ty docházejí na adresu trvalého bydliště. To znamená, že dítě tu bude muset být minimálně několik měsíců. Náš byt není nafukovací. Jednu místnost bychom museli uvolnit Klaudii a sami se stáhnout do druhé. Dítě bude plakat, budit se v noci, Klaudie se přes den dospí, ale my s tebou budeme chodit…“