Klára Němcová seděla v letadle a v dlaních svírala letenku, která pro ni představovala zároveň vstupenku ke svobodě i zkoušku odvahy. Matné světlo podvečerní oblohy se odráželo v okénku a její myšlenky poletovaly chaoticky, podobně jako listí zmítané podzimním vichrem. Bylo jí šedesát let – a přesto po dlouhé době cítila, že jí srdce buší radostí z očekávání, nikoli ze strachu.
„Mami, jsi si jistá?“ zazněl jí v hlavě hlas Barbory Hruškové. Slyšela ho jen před chvílí během videohovoru a dceřina nejistota se jí stále držela pod kůží. Klára se tiše pousmála a přitiskla lístek blíž k sobě. „Ano, jsem,“ odpověděla si v duchu, tentokrát bez zaváhání.
V jejím nitru se mísily protichůdné pocity: obava, lehkost, vzrušení. Na okamžik ji bodla pochybnost – co když je to všechno jen iluze? Vzpomněla si na slova bývalého manžela Radovana Fialy: „Kdo by o tebe v šedesáti stál?“ Ta věta jako by zůstala vepsaná do zdí jejího bytu a vracela se v ozvěnách. Klára sevřela ruce. Ne, tentokrát nic nikomu dokazovat nemusela. Tenhle krok patřil výhradně jí.
Po přistání ve Florencii ji zaplavil jemný neklid smíšený s nadějí. Na letišti na ni čekal Sebastian Vacek, mladý muž s otevřeným úsměvem a mapou Toskánska pod paží. Doprovodil ji k autu a cesta k domu Vavřince Hájka vedla mezi vinicemi zalitými zlatým světlem, kde vzduch voněl hlínou a dozrávajícím vínem.
Dům byl vzdušný a plný světla. Vavřinec ji přivítal hned ve dveřích, lehce rozpačitý, ale srdečný. Stříbrné vlasy se mu leskly pod lampou a v očích měl klidné, hřejivé jiskry.
„Vítej, Kláro,“ pronesl a podal jí ruku. Jeho hlas zněl vyrovnaně, přesto v něm bylo slyšet pohnutí. V ten moment z ní spadly roky samoty i strachu z nepotřebnosti – rozplynuly se v jediném pohledu.
Večeřeli při svíčkách. Vavřinec vyprávěl o vinicích, domě, sousedech i o kočce, která prý rozumí lidem lépe než oni sami. Klára ho poslouchala a přistihla se, že se směje – ne zdvořile, ale z opravdové, vzácné radosti, protože rozhovor plynul lehce a naprosto přirozeně.