Terasa byla ještě ponořená do ranní svěžesti a slunce nemělo sílu rozpálit kámen pod jejich nohama. Radovan Fiala se na Kláru Němcovou díval pohledem, v němž se mísilo zranění, nejistota i upřímná snaha pochopit, co se během měsíců jejich odloučení vlastně změnilo. Bylo vidět, že v sobě svádí boj mezi minulostí a tím, co se mu právě rozpadalo před očima.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl po chvíli přerývaně. „Že jsi se dokázala rozhodnout… že ses pustila do vztahu… s někým jiným. A v šedesáti.“
Klára se zhluboka nadechla. Uvědomovala si, že ta slova ubližují především jemu, ne jí samotné. „Radovane,“ odpověděla klidně, „život se neměří počtem let, ale tím, jestli se odvážíš zvolit správnou cestu. Já jsem si vybrala radost. Nechci už žít ze strachu ani v osamění, i kdyby mě čekalo něco nejistého.“
Radovan sklopil zrak k dlaždicím. Prsty se mu lehce třásly a barva v obličeji mu pohasla. „Myslel jsem, že patříš ke mně. Že to je navždy,“ zašeptal. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc pro tebe znamená svoboda.“
V tu chvíli Kláru zaplavil zvláštní klid. Nebyla v tom ani zášť, ani hořkost, spíš tiché pochopení. „To, co jsme spolu měli, bylo krásné,“ řekla jemně. „Ale láska není vlastnictví. Jsem ti vděčná za společné roky, jenže teď potřebuji žít sama za sebe.“
Kousek od nich se nenápadně objevil Vavřinec Hájek. Nezasahoval, jen Kláře podal ruku. Stiskla ji a ucítila oporu i něhu, která jí dodala jistotu. Radovan se náhle usmál skrze slzy, jako by v tom okamžiku dokázal propustit nejen ji, ale i vlastní bolest.
„Kláro… buď šťastná,“ pronesl upřímně. „Opravdu.“
To jediné slovo se stalo tichým začátkem něčeho nového. Klára pochopila, že je svobodná, milovaná a znovu schopná důvěřovat. Vavřinec ji pozval na procházku mezi řádky vinice a oni pomalu kráčeli vstříc podzimnímu slunci, nechávajíce za sebou staré obavy, pochybnosti i dávné křivdy.
Večer pak Klára napsala Barboře Hruškové krátkou zprávu: „Jsem šťastná. Nedá se to popsat, ale cítím, že znovu doopravdy žiju.“ Věděla, že život nebývá jednoduchý, přesto si byla jistá jedním – v šedesáti lze milovat hlouběji než ve dvaceti a umět si vážit každého okamžiku.
Šedesát let a před ní ještě tolik nových cest. Její srdce bylo lehké a život konečně skutečný.