— Libore, chápeš přece, že její matku bude nutné pozvat, že ano? — Jaroslava Zelenýová ani nezvedla oči k Viktorii Fialové. Mluvila výhradně ke svému synovi, jako by snoubenka u stolu vůbec neseděla.
— Mami, jasně… — Libor si vzal vidličku a bezmyšlenkovitě rozrýval salát na talíři.
— I když bych se tomu osobně raději vyhnula. Co tam asi tak viděla ve svém Vsetíně? Tipuju, že teplá voda tam neteče polovinu týdne.
Viktorie si pod stolem pevně sevřela ruce. Něco odpovědět chtěla, ale v krku se jí usadil těžký uzel.
— Viki, neurážej se, — otočila se k ní konečně Jaroslava Zelenýová. — Chci jen, aby všechno proběhlo správně. Tvoje maminka je jistě prostá žena. Zařídíme jí taxi z letiště, hotel zaplatíme dopředu. Přijede o dva dny dřív, aby se rozkoukala. A aby se mohla pořádně umýt.
— Maminka se koupe každý den, — pronesla Viktorie tiše.
— Samozřejmě, samozřejmě. O tom nepochybuju. Jen víš, na venkově… ta voda nebývá vždycky úplně čistá. Tady si dopřeje normální podmínky. A na svatbě pak bude vypadat důstojně.
Libor mlčel. Krájel rajče na naprosto miniaturní kousky. A ještě menší.
— Usadíme ji stranou. K těm vzdálenějším příbuzným. Věra Tichýová, Roman Pražák… To jsou lidé jednodušší, tam se bude cítit lépe. Nemusíme přece tvou maminku vystavovat stresu v blízkosti našich obchodních partnerů. Souhlasíš?
— Paní Jaroslavo, moje maminka…
— Klid, drahá. Rozumím ti. Jsi hodná dívka. Ale buďme upřímní. Přiveď svou venkovskou matku a my uděláme všechno pro to, aby si toho nikdo nevšiml. Je to přece i ve tvém zájmu, nemyslíš?
Viktorie prudce vstala. Kolena se jí třásla.
— Promiňte, potřebuji se projít.
Libor ani nezvedl hlavu.
Venku vytáhla telefon a vytočila číslo. Maminka se ozvala okamžitě.
— Mami, to jsem já.
— Viki, co se děje?
— Nic… jen… Tchyně říkala, že bys měla přijet na svatbu o dva dny dřív. Abys… se umyla. Řekla to takhle. Přímo před Liborem.
Ticho. Pak hluboký nádech.
— A on?
— Jedl salát.
Pauza se protáhla.
— Dobře. Přijedu. Pošli mi adresu.
— Mami, opravdu chceš? Posadí tě ke vzdálenému stolu. Všem řekne, že jsi z vesnice. Ona bude… Mně je to trapné, mami.
— Mně ne, holčičko. Přijedu. A pak uvidíme, komu bude trapně.
Svatba se konala v luxusním venkovském areálu. Bílé stany, dlážděné cestičky, ledové sochy. Hostů bylo přes stovku a Viktorie většinu z nich vůbec neznala. Přátelé Jaroslavy Zelenýové, kolegové jejího manžela, různí obchodní známí.
Ivana Kovářová dorazila hodinu před zahájením. Viktorie ji vyhlížela u parkoviště. Maminka měla na sobě šedý kostým — jednoduchý, bez šperků. Její výraz byl klidný, téměř chladný.
— Mami, jak se cítíš?
— Dobře. Ukaž mi tu vaši nádheru.
Jaroslava Zelenýová jim šla naproti se sklenkou sektu. Úsměv zdvořilý, pohled hodnotící.
— Á, host z Vsetína! Jaká byla cesta? Letadlo bylo asi zážitek, že?
— Všechno v pořádku. Děkuji za starost, — odpověděla Ivana Kovářová klidně.
— Výborně. Tak pojďte dál. Váš stůl je tam vzadu. U technického vchodu, omlouvám se, ale jiné místo už nebylo. Budete s vzdálenými příbuznými, samí nenároční lidé. Bude vám tam příjemně.
— Děkuji. Zatím zůstanu venku. Čerstvý vzduch mi dělá dobře.
Jaroslava pokrčila rameny a odešla vítat další hosty.
Viktorie stiskla mámě ruku.
— Promiň. Omlouvám se za to všechno.
— A za co přesně, dítě moje? To já jsem si přece nevymyslela místo u technického vchodu.
— Ale já tě sem přivedla. Souhlasila jsem s touhle svatbou.
Ivana Kovářová se jí zadívala přímo do očí.
— Viki… miluješ Libora?
— Já… nevím. Dřív ano. Teď… Teď jsem jen unavená. Z jeho matky. Z jeho ticha. Z pocitu, že jsem pořád někdo méněcenný.