— Tak proč tu vlastně jsi?
— Protože jsem to všem oznámila. Protože šaty jsou zaplacené. Protože hosté už přijeli.
— To nejsou důvody, Viki. To jsou jen výmluvy.
Slavnostní hostina začala přesně v šest. Viktorie seděla vedle Libora u hlavního stolu. On rozdával úsměvy, připíjel si se známými, pronášel naučené fráze. Jako by se nic nestalo. Jako by jeho matka před necelou hodinou veřejně neponížila Ivaninu důstojnost.
Jaroslava Zelenýová se zvedla a chopila se mikrofonu. Třpytivé šaty, sklenka v ruce, výraz naprosté spokojenosti.
— Vážení hosté, dovolte mi pár slov k naší nevěstě. Viktorie je hodné, milé děvče. Pracuje jako zdravotní sestra. Rodina sice… no, není to žádná sláva, ale to my ji tady přece trochu doučíme, že ano, Libore?
V sále to zašumělo smíchem. Někdo se zasmál nahlas, jiní rozpačitě.
Libor se usmál. Přikývl. Pozvedl skleničku.
Viktorie ucítila, jak se v ní cosi definitivně láme.
— A dnes je tu s námi i maminka nevěsty, — pokračovala Jaroslava sladkým hlasem. — Paní Ivana Kovářová. Kdepak ji máme? Aha, támhle, u technického vchodu. Postavte se, prosím.
Ivana vstala. Pomalu. Klidně.
— Chci, aby se na tuhle paní všichni podívali. Žije ve Vsetíně. Pracuje… vlastně už je v důchodu. Nejspíš poprvé v životě vidí takovou úroveň. Paní Kovářová, líbí se vám u nás?
Několik lidí se uchechtlo. Ostatní sklápěli zrak k talířům.
— Velmi, — odpověděla Ivana vyrovnaně. — Jen bych si dovolila upřesnit jednu drobnost.
— Jakou? — usmívala se Jaroslava.
— Říkala jste, že jsem důchodkyně. To není přesné. Jsem majitelkou textilního závodu. Největšího v kraji. Možná znáte značku Vsetínský textil. Dodáváme látky pro státní instituce v celém regionu.
Sál ztuhl. Jaroslava zamrkala.
— Cože?
— Neodešla jsem do důchodu. Po smrti manžela jsem převzala fabriku, která byla na pokraji krachu. Vložila jsem do ní všechno, co jsem měla. Tři roky jsem pracovala šestnáct hodin denně. Dnes máme tři sta zaměstnanců a smlouvy na dva roky dopředu.
Jaroslava couvla o krok.
— Ale… proč jste… proč jste to nikdy neřekla?
— Protože se nerada vytahuji. Na rozdíl od vás, paní Zelenýová. Vy mluvíte celý večer o úrovni, známostech a penězích. Já prostě pracuji.
Bronislav Fiala, manžel Jaroslavy, vstal ze židle.
— Paní Kovářová, prosím vás, bez scén…
— Bez scén? — Ivana vykročila vpřed. — Vaše žena právě ponížila mou dceru před stovkou lidí. Označila ji za chudinku. Mě za venkovanku. Veřejně. A vy chcete klid?
— To bylo nedorozumění…
— Ne, pane Fialo. To nebyla náhoda. To je způsob, jakým vaše rodina zachází s lidmi. Myslíte si, že si to můžete dovolit díky svým kontaktům. Jenže víte co? Minulý týden vaše instituce žádala můj podnik o zvýhodněnou zakázku. Odmítla jsem. A víte proč?
Bronislav zbledl.
— Protože vaši lidé naznačovali provize. Všechny hovory mám nahrané. Zítra je předám státnímu zástupci. Ne ze zloby. Ale proto, že vaše žena považuje ponižování za společenskou zábavu.
V místnosti zavládlo hrobové ticho.
Ivana se otočila k dceři.
— Viki, sbal si věci. Odjíždíme.
Viktorie vstala. Ruce se jí třásly, přesto se narovnala.
— Viki, počkej, — chytil ji Libor za zápěstí. — Máma jen žertovala. Nemyslela to tak…
— Pusť mě.
— Vždyť jsme se právě vzali. Jsou tu hosté. Dort, dary…
— Pusť mě, Libore.
Povolil stisk. Podíval se na matku. Na otce. Pak znovu na Viktorii.
— Já… nevím, co říct.
— Právě proto. Ty nikdy nevíš. Mlčel jsi, když mě tvoje matka půl roku ponižovala. Mlčel jsi, když mluvila o mé mámě jako o burance. Mlčel jsi pořád.