Psával dál. Tvrdil, že se jeho matka omlouvá. Že otec dal výpověď. Že se jim doma všechno sype pod rukama. A že bez Viktorie to nezvládne, že potřebuje její oporu.
Zprávy si přečetla a bez váhání mazala. Neodpověděla ani jednou.
Čtvrtý den se objevil přímo u nemocnice. Stál před vchodem skoro dvě hodiny. Když Viktorie po směně vyšla ven, zastoupil jí cestu.
„Musíme si promluvit,“ řekl.
„Nemáme o čem, Libore,“ odpověděla klidně.
„Vždyť my… my jsme se přece milovali.“
Podívala se na něj pozorně. Měl drahou bundu, upravené vlasy, hladce oholenou tvář. Vypadal hezky. Ale něco v něm bylo prázdné, vyhaslé.
„Víš, k čemu jsem došla?“ řekla pomalu. „Láska není o tom, že je nám spolu dobře. Láska je o tom, že když je zle, stojíš vedle mě. Že mě bráníš. Že se postavíš mezi mě a ty, kteří ubližují. Ty jsi to nikdy neudělal. Ani jednou. Klidně jsi krájel salát, zatímco tvoje matka urážela mou mámu. Usmíval ses na hosty, když mě veřejně ponižovala. Tohle není láska, Libore. Tohle je pohodlí.“
„Bál jsem se jí ublížit! Je to přece moje máma!“
„A kdo jsem byla já?“ zvedla obočí. „Tvoje snoubenka. Žena, kterou sis chtěl vzít. Jenže tys vybral ji. Vybral sis klid. Vybral sis komfort. A to byla tvoje volba. Tak s ní teď žij.“
Otočila se a zamířila k zastávce. Nešel za ní.
Uplynuly tři měsíce. Jaroslava Zelenýová se už neozvala. Bronislav Fiala se dostal do vyšetřování. Libor Modrý odjel k příbuzným do jiného města. A Viktorie žila dál. Chodila do práce. Večer jezdila za matkou. Sedávaly spolu v kuchyni, pily čaj a mluvily o všem možném — o životě, o plánech, o tom, jak zvláštně se některé věci vyvinuly.
„Víš, mami,“ řekla jednou Viktorie zamyšleně, „dneska nechápu, jak jsem to dokázala tak dlouho snášet.“
„Protože ses bála ztráty,“ odpověděla Ivana. „Děláme to všichni. Držíme se něčeho, co už dávno není naše, jen abychom si nemuseli přiznat omyl.“
„Ale já se vážně spletla. Půl roku jsem věnovala člověku, který mě vlastně ani neviděl.“
„Neztratila jsi čas,“ zavrtěla hlavou matka. „Dostala jsi lekci. Teď už víš, čeho si všímat. Muž, který se nedokáže postavit své matce, se nepostaví nikomu.“
Viktorie přikývla. Dopila čaj a zadívala se na Ivanu.
„Děkuju ti. Že jsi přijela. Že jsi mě odtud odvezla. Že jsi mě nenechala se v tom utopit.“
„Jsem tvoje máma,“ usmála se Ivana jemně. „Vždycky tě vytáhnu. I když se budeš bránit.“
A Viktorie se náhle rozesmála. Poprvé po třech měsících — opravdově, od srdce.
Protože pochopila, že někdy je největší projev lásky nenechat člověka zůstat tam, kde se rozpadá. I když to sám nevidí. I když má pocit, že bez toho druhého nepřežije. I když je odchod děsivý.
Odešla. Ne proto, že by byla silná. Ale proto, že vedle ní stála matka, která jí ukázala, že důstojnost má větší cenu než jakákoli svatba. A že pravda sice bolí víc než lež, ale je jediná, se kterou se dá žít.