— A dnes, když mi připravila tenhle ponižující výstup. Ty prostě vždycky mlčíš, Libore.
— Já tě ale miluju!
— Nemiluješ mě. Miluješ klid. Pohodlí. Stav, kdy se nic nehýbe a nikdo nekřičí. Jenže já už v tomhle tichu dál žít nedokážu.
Ivana Kovářová pevně stiskla dceřinu dlaň.
— Pojď, Viki.
Jaroslava Zelenýová je doběhla až ke dveřím a postavila se jim do cesty.
— Ivano, prosím vás, zkusme to vyřešit normálně. Přehnala jsem to. Omlouvám se.
— Neomlouváte se proto, že by vás to mrzelo. Omlouváte se proto, že jste si konečně uvědomila, s kým máte tu čest. To jsou dvě naprosto rozdílné věci, Jaroslavo.
— Vždyť se můžeme domluvit! Už to nikdy neudělám!
— Nikdy? Před kým? Před hosty? A co když byste byla s Viktorií sama? Pokračovala byste. Pomalu, vytrvale byste ji rozebírala, dokud by z ní nezůstala jen stín vlastní osoby. A váš syn by mlčel dál. Protože je to pro něj nejpohodlnější.
Ivana otevřela dveře.
— Víte, co je na tom všem nejhorší? Ne to, že jste ponížila mě. Ale že jste to dělala mé dceři půl roku. Šest měsíců. A ona to snášela, protože milovala vašeho syna. A on si toho ani nevšiml. Tohle je to děsivé.
V autě se Viktorie rozplakala. Tiše, bez vzlykání, s obličejem schovaným v dlaních.
Ivana řídila mlčky. Neslibovala, že všechno bude dobré. Nehladila ji po vlasech. Jen jela.
Po dvaceti minutách Viktorie zvedla hlavu.
— Mami… proč jsi mi nikdy neřekla pravdu? O firmě. O penězích.
— Protože jsem chtěla, aby sis vybrala svůj život sama. Ne kvůli penězům. Vidíš, kam to vede, když se lidé ženou jen za nimi? Podívej se na Jaroslavu. Má dům, auta, známosti. A přesto je uvnitř prázdná. Tu prázdnotu pak zaplňuje tím, že drtí ostatní. Takovou dceru jsem z tebe mít nechtěla.
— Já to ale vydržela půl roku. Půl roku, mami. Říkala mi, že neumím se oblékat. Že používám lacinou kosmetiku. Že dělám jejich rodině ostudu svým platem. A já mlčela. Čekala jsem, že se mě zastane. Nebo aspoň uvidí, jak moc mě to bolí.
— Viděl to. Jen bylo jednodušší dělat, že nic nevidí.
Viktorie si rukávem bílých svatebních šatů otřela tvář. Šatů, které vybírala tři měsíce.
— Víš, co je na tom nejabsurdnější? Já si vážně myslela, že ho miluju. A dnes mi došlo, že jsem se jen bála zůstat sama. Že si o mně budou lidi říkat: nezvládla to, nevdala se. Tak jsem se ho držela. I té rodiny. I když už to bylo k nevydržení.
— To je lidské. Všichni máme strach ze samoty. Jenže samota je pořád lepší než život s někým, kdo tě nevidí.
Viktorie se zahleděla z okna. Světla lamp, domy a zastávky ubíhaly kolem.
— A co teď? Všichni se to dozví. Budou říkat, že jsem utekla od oltáře.
— Ať si říkají. Ti, kdo tě mají rádi, pochopí. Ostatní na tom nezáleží.
— A práce? Vždyť jsem všem říkala, že se vdávám. Že se stěhuju do jiného města.
— Vrátíš se. Řekneš, že ses rozhodla jinak. Čekají tam na tebe, ne?
Viktorie přikývla. V nemocnici ji opravdu čekali. Pacienti, kolegové. Lidé, kterým byla užitečná ne proto, jak vypadala nebo kolik vydělávala, ale proto, že pomáhala.
— Mami… ty vážně podáš ty dokumenty na státní zastupitelství?
— Ano. Bronislav Fiala bere úplatky už tři roky. Mlčela jsem, protože jsem nechtěla zasahovat. Ale po tom, co jeho žena udělala tobě… ať za to nese odpovědnost.
— A Libor? Ten na to doplatí taky.
Ivana zastavila na červené a otočila se k dceři.
— Viktorie, je dospělý. Všechno viděl. Viděl, co jeho matka dělá. Viděl, jak tě to ničí. A nic neudělal. Ani jednou. Teď si s tím bude muset poradit sám.
O týden později se Viktorie vrátila do práce. Kolegové se nevyptávali. Jen ji objali. Přidělili jí její oblíbené oddělení. A ona pracovala. Převazy, infuze, noční služby. Ruce bolela, nohy těžkly. Ale uvnitř měla klid.
Libor první tři dny volal. Psával dlouhé zprávy. Prosil, aby se vrátila.