Lucie Benešová se prudce otočila k Radkovi Konečnému a bez rozmýšlení ho plácla dlaní po rameni.
„Cože jsi to řekl?!“ vyjela po něm. „Tak to laskavě zopakuj!“
Radek se rozesmál a na okamžik dokonce odtrhl oči od obrazovky, kde mu běžela jeho oblíbená tanková hra.
„Vždyť by se ti to stejně nelíbilo,“ utrousil pobaveně.
„Řekla jsem: zopakuj to,“ trvala si Lucie tvrdohlavě.
„Dobrá, jak si přeješ,“ pokrčil rameny. „Řekl jsem, že bys měla trochu zhubnout. A taky že se mi líbí štíhlé blondýny, ne baculaté brunetky.“ Zjevně ho celá situace náramně bavila, zatímco Lucii do smíchu rozhodně nebylo.
Oči jí nebezpečně blýskaly, ruce sevřela v pěsti a zlostně s nimi zatřásla ve vzduchu. Beze slova se pak rozeběhla po bytě a začala chaoticky sbírat své věci. Radek si jí sotva všiml, znovu se ponořil do hry a nadšeně se bavil s ostatními hráči přes sluchátka.
Lucie mezitím vyšla do předsíně a zastavila se před zrcadlem. Dívala se na ni hezká mladá žena, jenže rozrušená a s očima plnýma smutku. Otočila se směrem k obýváku a v duchu doufala, že Radek přijde, omluví se a řekne, že to byl hloupý vtip a že je s ní spokojený taková, jaká je. Nic takového se ale nestalo. Smích, hlasy z hry a naprostá lhostejnost. Ani náznak snahy ji uklidnit.
Sevřela rty, vytáhla telefon, objednala si taxi a s hlasitým bouchnutím dveří odešla. Když dorazila před dům, auto už čekalo, což ji upřímně překvapilo – na tak svižné služby nebyla zvyklá. Usadila se dozadu a okamžitě vytočila číslo své matky. Potřebovala se vypovídat a Milena Králová byla přesně ten člověk, který jí vždy dokázal naslouchat a poradit.
„Tak co, pojedeme, nebo tady hodláte stát věčnost?“ vyjela netrpělivě na řidiče, zatímco poslouchala vyzvánění.
„Dobře, jedeme,“ kývl mladík, zvědavě si ji prohlédl a rozjel se.
V telefonu se konečně ozval známý hlas a Lucii se ulevilo.
„Konečně, mami! Proč to tak dlouho trvalo? Počkej, přepnu to na video.“
„Byla jsem zrovna ve vaně, tam si mobil neberu,“ vysvětlila Milena a hned zbystřila. „Ty jsi nějaká rozrušená. Co se stalo? Něco v práci?“
„Ne, práce je v pohodě,“ zavrtěla Lucie hlavou. „Jde o něco jiného… Mami, já jsem odešla od Radka. A tentokrát definitivně.“
„Opravdu?“ V matčině hlase zaznělo překvapení i starost. „Proč?“
„Co ti mám říct… Už nemůžu,“ povzdechla si Lucie a zahleděla se na ubíhající město za oknem. „Vždycky jsem ho podporovala, snažila se, aby mu bylo dobře. A on…“
„Co on?“ znejistěla Milena. „Podvedl tě? Má někoho jiného?“
„Ne, o tom nevím,“ zavrtěla hlavou Lucie. „Ale neustále si ze mě utahoval kvůli váze. Nedávno jsme byli s přáteli v kavárně. Objednala jsem si pizzu, víš, tu s pepperoni, k tomu rajčatový džus a lehký dezert. A Radek přede všemi prohlásil, že jestli to všechno sním, bude muset zavolat taxi s přívěsem. Smál se, ptal se, kam to do mě všechno leze. A pak mi říkal ‚buchtičko‘, ‚kobliho‘… Všichni se smáli. Mně.“
„A ty jsi to vydržela?“ rozčílila se Milena.
„Ne. Odešla jsem a dlouho se jen tak toulala městem,“ pokračovala Lucie tiše. „Bylo mi hrozně. Ano, nemám padesát kilo, ale dvaašedesát. To ze mě přece nedělá tlusťochu. Proč mi to dělal?“
„Když jsi odešla, volal ti?“ snažila se Milena zachovat klid. „Zajímalo ho vůbec, kde jsi?“
„Volal,“ přikývla Lucie. „Ale ne proto, aby se omluvil. Vyčetl mi, že jsem mu zkazila večer.“
V tu chvíli se její pohled střetl se zpětným zrcátkem a s očima řidiče. Ten se rychle odvrátil, ale Lucii to popudilo ještě víc.
„Dívejte se na silnici,“ okřikla ho. „Jedete jak šnek!“
„Na koho to mluvíš?“ zeptala se Milena.
„Na nějakého divného řidiče,“ mávla rukou Lucie. „To je jedno. Mami, co mám dělat? Je mi strašně. Nejradši bych všechno nechala a vrátila se domů.“
Milena se na chvíli odmlčela a pak promluvila klidným, hřejivým hlasem.
„Zlatíčko, hlavně se uklidni a přemýšlej. Radek není žádný chudák – má slušnou práci, vydělává, má vlastní byt. To všechno zní hezky. Jenže pokud bys měla snášet jeho aroganci jen kvůli tomu, co ti může nabídnout, sama sebe bys nerespektovala. Už teď víš, že to není spolehlivý člověk.“
„Mami, byli jsme spolu rok a půl,“ namítla Lucie, ale matka ji nenechala domluvit.
„Právě proto,“ pokračovala Milena. „Rok a půl je dost dlouhá doba, abys ho poznala. Představ si, co by bylo dál. Co kdybys otěhotněla a přibrala? Co až by tě vídal doma v teplácích, bez make-upu? Rodinný život není jen zábava, kavárny a nákupy. Je to vaření, úklid, únava, hádky o maličkosti. Večeře u televize, bez šatů a podpatků. A taky společné mlsání u filmů. To všechno k tomu patří – a je to krásné. Ale jen s někým, kdo tě má rád takovou, jaká jsi.“
„Já nevím,“ povzdechla si Lucie. „Navíc jsme nebyli manželé. To je jiné.“
„Právě,“ souhlasila Milena. „Nejste manželé a už teď se k tobě chová neuctivě. Až by si myslel, že na tebe má právo, bylo by to horší. Tak co navrhuji? Zapomeň na něj a vzpamatuj se. Zvedni si sebevědomí. Choď ven, flirtuj, kup si něco hezkého. Svět se netočí kolem jednoho Radka.“
Lucie se zasmála. „A jak to mám udělat? Dát si do příběhů, že se sama procházím po městě?“
„Proč sama?“ usmála se Milena. „Jsi mladá a hezká. Nápadníků bude dost. Poslyš – má Radek nějaké místo, kam chodí pravidelně?“
„Ano,“ odpověděla Lucie zmateně. „Kavárnu Jantar na Borisoglebské. Každou sobotu tam zajde, má tam kamaráda za barem.“
„Výborně!“ zaradovala se Milena. „Jdi tam s nějakým mužem. Buď milá, ať vás vidí. A hlavně se k Radkovi nevracej. Není to o tvé váze. Kdo miluje, vidí přednosti a přijímá nedokonalosti. Pamatuj si to. Jak říkávala babička – muži jsou jako tramvaje. Nemusíš za nimi běžet, další přijede sám.“
Lucie se smutně zasmála. „Ty mě vždycky umíš povzbudit. Děkuju, mami. Opravdu se cítím líp.“
Rozloučila se, zavěsila a teprve potom si všimla, že auto projíždí úplně jinou částí města, než kde bydlela.
„Kam jste mě to dovezl?“ zeptala se nechápavě.
„Nikam,“ pokrčil řidič rameny. „Už půl hodiny se jen tak vozíme.“
„Vy jste se zbláznil?!“ vyjela na něj. „Já si objednala taxi!“
„Vlastně ne,“ zasmál se. „Jen jsem někoho vezl domů a vy jste si ke mně sedla.“
„Vy nejste taxi?“ vytřeštila oči.
„Ne. Ale když mi řeknete adresu, odvezu vás.“
Lucie si unaveně povzdechla. „Co je to dnes za den…“
„Středa,“ odpověděl klidně.
Nadiktovala mu adresu a po příjezdu mu podala peníze. „Omlouvám se, že jsem vás zdržela.“
„Podle všeho máte náročný den,“ pousmál se, peníze odmítl a odjel.
Lucie jen zavrtěla hlavou, vešla domů, uvařila si kávu a s hrnkem v ruce se posadila ke stolu. Myšlenky se jí začaly pomalu skládat dohromady a ona se ponořila do tichého přemítání o tom, co ji čeká dál…