Sešli z hlavní cesty a zamířili k malému, téměř zapomenutému úseku pobřeží – divoké pláži ukryté mezi skalami, kam běžně žádní turisté nezabloudili.
„Víš co,“ ozval se Tomáš Růžička a rozhlédl se kolem sebe, „tady je to tisíckrát lepší než na městské pláži. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl rád koupání mezi davy cizích lidí. A ten neustálý dětský křik… z toho jsem vždycky na nervy.“
Lucie Benešová se na něj pozorně zadívala.
„Ty nemáš rád děti?“
Tomáš ani na okamžik nezaváhal.
„Nemám,“ přiznal otevřeně. „Cizí. Přijdou mi hlučné, nevychované a věčně křičící. Možná jsem prostě ještě nenarazil na ty správné.“
Lucie se pousmála.
„A co budeš říkat, až budeš jednou táta?“
„To nepleť dohromady,“ zavrtěl hlavou. „To je úplně jiná situace. Vlastní děti bych vychovával normálně, ne stylem ‚všechno je dovoleno‘. Přísně, ale s láskou. Podívej se na mě – mám docela přísné rodiče a jsem jejich jediný syn. A přesto mě milují.“
Lucie na chvíli zadržela dech a snažila se, aby její hlas zněl co nejlhostejněji.
„A… chceš vůbec děti?“
„Ano!“ odpověděl bez zaváhání. Vzápětí se rozhlédl, popadl ji kolem pasu a rozběhl se s ní směrem k moři.
„Tomáši, pusť mě!“ smála se a snažila se mu vytrhnout.
„Co to zase vyvádíš?“
„Začneme je vyrábět hned teď, dokud tu nikdo není!“ zavolal pobaveně a vtáhl ji do vody.
„Ty jsi blázen!“ rozesmála se Lucie. „Přesně tohle mi dneska chybělo!“
Smáli se, cákali po sobě vodou, chvíli plavali, pak se váleli na slunci a ani si nevšimli, jak rychle čas utíká. Teprve když se slunce začalo klonit k obzoru, Lucii přepadl neklid.
„Měli bychom se vrátit,“ řekla. „Za chvíli se všichni sjedou, budou unavení a hladoví. A my tady… jako bychom se na hosty úplně vykašlali.“
„Luci,“ snažil se ji uklidnit Tomáš, „jsou to dospělí lidé. Nikdo hlady neumře. Jídlo se tu prodává na každém rohu, každý si může něco koupit.“
„Já vím,“ povzdechla si, „ale přijde mi to neuctivé. Hosty krmit pouličním jídlem… to prostě není ono.“
Domů dorazili jako první. Lucie si dala rychlou sprchu a hned se pustila do krájení zeleniny na salát a dala vařit brambory. Teprve pak si všimla, že jídla, která připravovala ráno, jsou zčásti pryč. Hrnec s borščem byl viditelně prázdnější, kotlety i dolma téměř zmizely.
„To je zvláštní,“ zamumlala a zavolala Tomáše. „Vidíš to taky?“ ukázala na hrnec, ze kterého si někdo ani nedal tu práci vytáhnout naběračku.
Tomáš pokrčil rameny.
„Netuším. Dala jsi někomu klíče?“
„Ano,“ přikývla. „Sestře. Měla jsem jen jeden náhradní klíč. Tereza s Šimonem říkali, že se vrátí pozdě večer. Veronika byla někde poblíž, klidně mohla přijít dřív.“
„Tak to asi bude ona,“ zasmál se.
Lucie však pořád nechápala.
„Připravovala jsem jídlo na dva dny. A teď sotva vystačí na večeři. To snad Veronika s Daliborem nemohli sníst sami.“
Vtom cvakl zámek u dveří.
„Tak už jsou tady,“ ušklíbl se Tomáš. „Zeptej se rovnou.“
„Ááá, vy už jste doma!“ objevila se ve dveřích kuchyně Veronika Hálová s úsměvem. „Co to děláš? Salát? Mňam, ten miluju. Jen tam prosím nedávej olej, radši trochu zakysané smetany. Tak to mám nejradši. A proč se tváříte tak vážně?“
„Veru, obědovali jste tady?“ zeptala se Lucie přímo.
„No jasně,“ pokrčila rameny. „Bylo hrozné vedro, byli jsme utahaní a hladoví. Tak jsme se stavili doma. A když jsme viděli, kolik toho máš uvařeno… prostě jsme neodolali. Bylo to mimochodem výborné.“
„Tak hlavně že chutnalo,“ odpověděla Lucie. „Jen jsem netušila, že jste měli až takový hlad.“
Veronika se rozesmála.
„To nebylo všechno! Na pláži jsme potkali Sedláčkovy – Olgu a Alexandra Malého. Pamatuješ, byli u nás kdysi na návštěvě, když jsi tam bydlela. Alex pracuje s Daliborem, měli radost, že se potkali tak daleko od domova. Představ si tu náhodu! Zvali nás do kavárny, jenže tam bylo šíleně draho, tak jsme je pozvali k tobě. Věděli jsme, že doma nikdo nebude. A mimochodem – Alex byl nadšený z tvé dolmy. Prý lepší nejedl ani v restauraci.“
„To mě těší,“ řekla Lucie, tentokrát už vážněji. „Ale prosím, už sem nikoho nevoďte. Lidi se tu střídají po stovkách a můj byt není nafukovací.“
Veronika si nespokojeně stáhla rty.
„Dobře,“ pronesla chladně. „Jen jsem si nemyslela, že ti to bude tak vadit. Olga a Alex nejsou cizí.“
Otočila se a odešla do koupelny, kde už byl Dalibor Veselý. Bylo zřejmé, že si mu jde postěžovat.
Lucie zůstala stát a pohlédla na Tomáše. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Začínám chápat, proč ji tvoje máma moc nemusí. Doufám, že se tu dlouho nezdrží.“
„Já sama lituju, že jsem ji pozvala,“ povzdechla si Lucie. „Ani nevím, proč mě to napadlo.“
„Naštěstí Tereza se Šimonem jsou jiní,“ usmál se Tomáš a objal ji.
Večeře tentokrát proběhla v napjatější atmosféře. Tomáš jedl pouze salát a boršč, dolmu i kotlety odmítl s tichou poznámkou, že zbytky jíst nehodlá. Veronika s Daliborem byli uražení, zatímco Šimon Blažek s Terezou Pokornou, kteří o ničem netušili, si pochutnávali a nadšeně vyprávěli o zážitcích ze skyparku, kam všem doporučovali zajít.
Ráno Lucie opět vstala jako první. Připravila čerstvý salát, udělala lilkové rolky a osmahla cukety. Tentokrát však její snaha sklízela spíš kritiku než vděk.
„Cukety a lilky nesnáším od dětství,“ ušklíbl se Šimon. „Dám si jen čaj.“
„Lucie, říkala jsem ti, ať neděláš salát s majonézou,“ rozčilovala se Veronika. „To je samý cholesterol. Zbytečně jsi zkazila jídlo.“
„Je to strašně česnekové,“ pošťouchla vidličkou rolku Tereza. „Tohle jíst nebudu.“
„Nic jiného není,“ odpověděla Lucie unaveně. „Kuře tu je, ale péct ho teď zabere spoustu času. Možná večer.“
„Kuře jím jen prsa,“ ozval se Tomáš. „A jedině pečená, ne smažená ani vařená. Ideálně se zeleninou.“
„Mohly by se udělat knedlíčky,“ navrhl Dalibor. „Domácí jsem neměl celé roky.“
Lucie mlčky vstala a odešla z kuchyně. Bylo jí jasné, že si pozváním všech těch lidí připravila spíš práci než dovolenou. Někdo ji objal zezadu. Otočila se – byl to Tomáš.
„Děláte si ze mě legraci?“ zeptala se tiše.
„Oni ne,“ odpověděl klidně. „Já ano.“
Nechápavě se na něj podívala.
„Proč?“
„Protože chci, abys pochopila, že se všem zavděčit nedá. Každý má jiné chutě, nároky a rozmary. Nemáš povinnost obětovat čas, síly ani peníze, abys uspokojila každého. A mimochodem – já kuře jím celé.“
Lucie si povzdechla, opřela si čelo o jeho rameno a pak se rozhodně vrátila do kuchyně. Oznámila, že po zbytek pobytu budou společně plánovat jídelníček, skládat se na nákupy a vařit se bude střídavě nebo dohromady.
„A pokud to někomu nevyhovuje,“ dodal Tomáš, „je nám to líto.“
Nikdo sice nadšením nezářil, ale protestovat se nikdo neodvážil. A Lucie si konečně začala dovolenou skutečně užívat.
Když pak všechny vyprovodili a zůstali sami, Tomáš ji políbil a řekl:
„Máme před sebou celý týden jen pro sebe. Ale nejdřív bych rád zajel k tvým rodičům. Moc bych je chtěl vidět.“
„Dobře,“ souhlasila. „Upřímně, nemůžu se dočkat, až si s mámou promluvím o Veronice. I když mě nejspíš vynadá, že jsem ji pozvala.“
„Myslím, že tentokrát to nebude to hlavní,“ usmál se Tomáš.
Milena Králová a Stanislav Procházka je přivítali s radostí. Tomáš po cestě koupil dvě kytice – jednu dal Lucii a druhou Mileně, která jim přišla naproti.
„Děkuju, zlatíčko,“ rozzářila se. „Pojďte dál, všechno je hotové. Stůl je prostřený. Stando, už máš hotové maso? Lucie s Tomášem jsou tady!“
Když přišel i otec, Tomáš objal Lucii, obrátil se k rodičům a požádal je o její ruku. Poté si klekl na jedno koleno a otevřel krabičku se zlatým prstýnkem.
„To je nádhera!“ vydechla dojatě Milena. „Tomáši, jsi úžasný. Věděla jsem, že si Lucie vybrala správně. Tak co, holčičko?“
„Ano,“ zašeptala Lucie – a vzápětí vykřikla a vrhla se mu kolem krku: „Ano! Ano! Ano! Tisíckrát ano!“
Svatbu měli na černomořském pobřeží následující červen. Hostů bylo mnoho a slavnost byla nádherná, o vše se společně postarali rodiče obou novomanželů. Tomáš chtěl všechno zaplatit sám, ale rodiče ho nepustili ke slovu.
„Jste naše děti,“ řekli jednomyslně. „A my máme právo vám uspořádat svátek.“
„Luci,“ navrhl Tomáš své ženě, „co kdybychom se vykašlali na hlavní město? Líbí se mi tady. Můžeme zůstat a podnikat jako tvoji rodiče. Hostů budeme mít víc než dost.“
„Dobře,“ zasmála se. „Ale jen pod jednou podmínkou – že nebudu vařit pro všechny.“