Jejich vztah tím okamžikem definitivně překročil hranici přátelství a nabral zcela nový směr.
Lucie Benešová se cítila skutečně spokojená. Tomáš Růžička byl ve všech ohledech úplně jiný než Radek Konečný, a právě ten rozdíl jí přinášel obrovskou úlevu. Od kamarádek sice zaslechla, že Radek je opět sám, hledá nový vztah a nese velmi těžce, že ho Lucie bez okolků opustila, ale jí samotné to už bylo naprosto lhostejné. Minulost zůstala tam, kde měla být.
Jednoho příjemného dne na začátku léta se Lucie s Tomášem procházeli parkem, když náhodou narazili na známou dvojici – Šimona Blažka a Terezu Pokornou. Usadili se společně v útulné kavárně stranou od ruchu a brzy se rozhovor stočil k plánům na nadcházející měsíce.
„Chystáme se k moři,“ pochlubil se Tomáš. „Na konci července. Až dodělám všechny povinnosti, vezmu si konečně tři týdny volna.“
„Tři týdny u moře?“ vydechla Tereza. „To je sen! My si letos bohužel žádnou pořádnou dovolenou dovolit nemůžeme. Po všech výdajích nám zbyly peníze tak maximálně na stan. Jenže divoké kempování není nic pro mě. Já mám ráda pohodlí, nějakou zábavu, večery mezi lidmi.“
Šimon jí tiše přitakal a pak se obrátil k Tomášovi:
„Už máte zamluvené ubytování? Hotel, nebo něco soukromého?“
Lucie se lehce pousmála.
„My s Tomášem jedeme domů.“
„Jak to myslíš?“ podivili se oba téměř současně.
Tomáš se rozesmál.
„Copak nevíte, že Lucie je moje mořská víla? Už jen to jméno k tomu patří. Přijela do Prahy z pobřeží Černého moře a má tam vlastní byt.“
„Takže vaši rodiče bydlí přímo u moře?“ zajímala se Tereza.
„Ano, ale já mám své,“ vysvětlila Lucie. „Rodiče žijí v menší obci, prakticky hned u pláže. V sezóně pronajímají pokoje turistům, takže jsou pořád v jednom kole a skoro se nevidíme.“
„To zní úžasně,“ povzdechla si Tereza s lehkou závistí. „Jen nechápu, proč ses odtamtud odstěhovala. Já bych pobřeží za město nikdy nevyměnila.“
„Práce tam není jistá,“ odpověděla Lucie klidně. „Všechno se točí kolem sezóny. Tady je to jiné, stabilnější.“
„A daleko máš byt od moře?“ nedal se Šimon.
„Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou. „Tak deset minut pěšky. Přes park a pak po promenádě. Žádné zapadlé uličky, všechno hezky otevřené. Cestou je pořád na co koukat.“
„To je nádhera! A byt je malý?“ vyzvídala dál Tereza.
Lucii bylo jasné, kam otázky směřují, a pobaveně se usmála.
„Dva pokoje. A klidně se k nám můžete přidat. Co ty na to, Tomáši?“
„Já jsem pro všemi deseti,“ zazářil.
Šimon sice zaváhal, ale Tereza ho zasypala tolika argumenty, že se nakonec rozesmál a souhlasil.
„Dobře, přijedeme. Aspoň na týden.“
Zbytek večera strávili plánováním a rozcházeli se v té nejlepší náladě.
Čas do dovolené utekl překvapivě rychle. Lucie s Tomášem koupili jízdenky na vlak a brzy už je na nádraží vítali její rodiče. Milena Králová mezitím stihla byt dokonale uklidit a nachystat slavnostní večeři.
„Mami, ty se nikdy nezměníš,“ smála se Lucie, když ji objímala.
„A ani nehodlám,“ mrkla Milena. „Navíc vítám budoucího zetě. Musím přece udělat dobrý dojem. Že ano, Tomáši?“
„Pokud je Lucie alespoň z poloviny po vás, mám další důvod požádat ji o ruku,“ odpověděl Tomáš s úsměvem.
Milena Králová i Stanislav Procházka si Tomáše okamžitě oblíbili. Líbila se jim jeho zdvořilost i to, jak se k Lucii choval. Když se loučili, Milena dceři tiše pošeptala:
„Hlavně ho nepouštěj. Takový chlap je poklad.“
Stanislav mu pevně stiskl ruku a pozval je k sobě do vesnice. O pár dní později tam skutečně přijeli a Tomáš byl z místa nadšený.
„Víš, kdo mi dnes volal?“ zeptala se Milena, když seděli u stolu. „Veronika Hálová.“
„Vážně?“ podivila se Lucie.
„Samozřejmě chce přijet k moři zadarmo,“ povzdechla si Milena. „A to, že máme vše obsazené měsíce dopředu, ji nezajímá. Ale hlavně… pořád jí nemohu odpustit, jak se k tobě zachovala.“
Tomáš se zarazil. „O čem mluvíš?“
Milena mu vysvětlila, že Veronika je Luciina sestřenice, žije v Praze, má vlastní byt, manžela Dalibora Veselého, ale když Lucie přijela do města, po pár týdnech ji bez milosti vyhodila. Lucie tehdy musela přespávat po hostelech.
„Ale už je to za mnou,“ usmála se Lucie.
„Ne díky ní,“ namítla Milena. „Všechno sis vybojovala sama.“
Večer se Lucie rozhodla Veronice zavolat a nabídnout jí pobyt u sebe. Upozornila ji však, že tam nebude sama, ale s Tomášem. Veronika souhlasila bez váhání.
Ve stejný den dorazili Veronika s Daliborem, stejně jako Šimon s Terezou. Byt se zaplnil smíchem a Lucie všechny ohromila množstvím jídel, která připravila. Tomáš ji hrdě objímal a bylo na něm vidět, jak je šťastný.
Když si Lucie všimla, že sama téměř nejí, vzpomněla si na Radkovy jedovaté poznámky z minulosti. V tu chvíli se s ní setkal Tomášův pohled.
„Sedni si ke mně,“ řekl jemně. „A něco sněz.“
Úleva, kterou pocítila, byla nepopsatelná. Ano, Tomáš byl úplně jiný.
Pozdě večer se všichni vydali k moři a dlouho se koupali v teplých vlnách pod hvězdami.
Ráno Lucie připravila snídani pro šest lidí a pak se společnost rozdělila. Šimon s Terezou vyrazili na výlet, Veronika s Daliborem k vodě spolu s Tomášem, zatímco Lucie zůstala doma vařit.
K jejímu překvapení se Tomáš brzy vrátil.
„Stýská se mi po tobě,“ přiznal.
Lucie ho uklidňovala, že za hodinu bude hotovo – boršč už probublával, dolma byla téměř připravená, zbývalo jen dodělat zbytek. A opravdu netrvalo dlouho, než měla kuchyň uklizenou a vše nachystané tak, aby mohli zbytek dne strávit společně… a právě v té chvíli se jejich prázdninový rytmus začal pozvolna měnit.