Myšlenkový proud Lucie Benešové byl náhle přerušen zvoněním telefonu. Podívala se na displej a hned věděla, kdo volá. Radek Konečný.
„Upřímně řečeno vůbec nechápu, kde se flákáš,“ ozval se jeho hlas bez pozdravu.
Lucie se ušklíbla. „No páni,“ pronesla ironicky. „Ty sis všiml, že tu nejsem? To je ale pokrok! Trvalo ti to jen pár měsíců. Co se děje, drahoušku?“
„Já mám hlad,“ odpověděl zmateně Radek, jako by její tón vůbec nevnímal. „Až půjdeš domů, kup chleba. A nezdržuj se, nechci tu čekat.“
Lucie se pousmála, ale v tom úsměvu nebylo ani trochu radosti.
„Radku… jak jsem si kdy mohla myslet, že jsi ten nejlepší chlap na světě?“ zasmála se trpce. „Je pravda, že když chce Bůh někoho potrestat, vezme mu zrak i sluch. Ty jsi úplná nula. Prázdné místo, které si o sobě kdovíco namlouvá.“
„Počkej, co to meleš?“ zarazil se Radek. Jeho upřímné překvapení bylo tak silné, že Lucii to paradoxně rozesmálo.
„Nechci tě zklamat,“ pokračovala klidně, „ale odešla jsem od tebe. A definitivně. A je vlastně dobře, že sis toho všiml až teď. Nikdy jsem neměla ráda nekonečné rozchody plné planých řečí.“
„Udělal jsem ti něco?“ zeptal se nejistě.
„Na tom už nezáleží,“ uzavřela. „Promiň, nemám čas. A prosím tě, už mi nevolej. Nechci tě vidět ani slyšet.“
Hovor ukončila a telefon položila na stůl. Úsměv z její tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. Do očí se jí nahrnuly slzy a náhle měla pocit, že se jí hroutí celý svět.
„Proč mám takovou smůlu?“ zašeptala a popotáhla. „Máma se mýlí, nebo je to vážně kvůli váze? A co když Radek přijde, omluví se, bude slibovat, že se změní…?“
Nepřišel. Neomluvil se. A ani nic nesliboval. Od společných známých se Lucie dozvěděla, že je na ni naštvaný a rozhodl se jí dát „lekci“.
„Kdo by o ni stejně stál?“ prohlašoval nahlas. „Taková kobliha nešťastná! Trochu se předvede a sama se vrátí, uvidíte.“
„Tak to ani náhodou!“ rozčílila se Lucie, když se to dozvěděla. „Ještě uvidíme, kdo koho!“
Chvíli přemýšlela a pak vytáhla telefon znovu. Vytočila číslo své sestřenice Veroniky Hálové.
„Veru, nutně potřebuju pomoc,“ spustila bez okolků. „A vlastně… potřebuju Dalibora.“
„Prosím?“ podivila se Veronika. „A co bys chtěla po mém manželovi?“
„Potřebuju ho jako falešného přítele,“ vyhrkla Lucie nadšeně. „No co? Dalibor je fešák, vypadá dobře, má slušné auto. Přesně takový typ se mi teď hodí.“
„Lucie, já vůbec nechápu, o čem mluvíš,“ zaváhala Veronika. „Můžeš mi normálně říct, co se stalo a proč do toho taháš Dalibora a jeho auto?“
Lucie si povzdechla. „Chci Radka trochu vytrestat. Potřebuju, aby mě viděl s jiným chlapem, aby žárlil. Ať se mu trochu sevře žaludek a dojde mu, o co přišel. Jen si sedneme do kavárny, nic víc. Všechno zaplatím já. Neboj se, Dalibor je přece rodina.“
„Nemáš na to někoho jiného?“ zeptala se Veronika opatrně.
„Kde bych ho vzala?“ divila se Lucie. „Vždyť víš, že jsem byla s Radkem a s nikým jiným jsem se nestýkala.“
„Nevím… ten nápad se mi moc nelíbí,“ přiznala Veronika nejistě.
Lucie pochopila její obavy a rozhořčeně zvolala: „Veru! Vždyť jsem tvoje sestřenice. Můžeš mi věřit. Nic Daliborovi neudělám a vrátím ti ho v pořádku.“
„Já fakt nevím…“
„Prosím, prosím, prosím,“ žadonila Lucie.
Po chvíli ticha Veronika povolila. „Dobře. Ale žádné objímání a líbání!“
„Slavnostně přísahám!“ zasmála se Lucie. „V sobotu v pět čtyřicet pět budu čekat kousek od kavárny Jantar. A ať se oblékne slušně, ano?“
„Dobře, řeknu mu to,“ souhlasila Veronika a rozloučila se.
V domluvený čas Lucie nervózně postávala poblíž vchodu do kavárny a každou chvíli se dívala na hodinky. Dalibor měl dorazit už před dvaceti minutami, ale nikde nebyl. Zato Radek dorazil přesně. Po boku měl vysokou blondýnu, objímal ji kolem pasu a smál se se skupinou přátel.
Lucii sevřel žaludek. Volala Daliborovi i Veronice, ale marně – oba telefony hlásily, že jsou mimo signál.
Rozrušená si začala namlouvat, že si možná nevšimla, že Dalibor už dorazil a čeká uvnitř. Přešla blíž ke kavárně a zůstala stát stranou. Přes velkou výlohu viděla téměř celý interiér. Radkova společnost tam byla. Dalibor ne.
Zklamaná se chystala odejít, když se náhle otevřely dveře a vyšel Radek. Zamířil přímo k ní.
„Ahoj,“ usmál se a naklonil se, aby ji políbil na tvář.
Lucie instinktivně zvedla ruku a zastavila ho. „Ne, Radku. To není potřeba. My dva už si nic nedlužíme.“
„Viděl jsem tě tady a myslel jsem, že se chceš usmířit,“ řekl. „Nebo ne?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a horečně přemýšlela, jak z té situace ven. Viděla, že Radek její nejistotu čte.
Ušklíbl se. „Tak proč jsi přišla? Víš přece, že je to moje oblíbené místo.“
„Nebuď tak domýšlivý,“ zasmála se hraně. „Je to i moje oblíbená kavárna. A čekám tu na jiného muže. Svět se přece netočí jen kolem tebe.“
„Vážně?“ rozesmál se Radek a teatrálně se rozhlížel. „Tak kde je? Haló? Kde se schovává?“
V tu chvíli vedle nich zastavilo bílé, zcela nové auto. Vystoupil z něj pohledný muž sportovní postavy. Otevřel zadní dveře, vzal kytici růží a s úsměvem zamířil k Lucii.
„Ahoj, zlato,“ pronesl přirozeně. „Dlouho čekáš? Promiň, zdržel jsem se v kanceláři. Tohle je pro tebe.“
„Děkuju,“ vypravila ze sebe Lucie, naprosto vyvedená z míry.
„Do téhle kavárny se mi nechce,“ pokračoval muž. „Raději bych tě vzal do restaurace. Mám tam rezervaci.“
Nečekal na odpověď, vzal ji za ruku a vedl k autu.
„Vy jste si mě spletl,“ zašeptala Lucie, aby to Radek neslyšel. „Já vás neznám. Co to děláte?“
„Zachraňuju vás,“ odpověděl klidně a pomohl jí nastoupit. „Lucie, opravdu jste mě nepoznala? Jmenuju se Tomáš Růžička. Nedávno jste si mě spletla s taxikářem.“
Lucie se na něj podívala a pak se rozesmála. „To snad ne! Vy jste to vážně vy! Viděl jste Radkův obličej? Hlavně když jste mi řekl ‚zlato‘!“
Po chvíli ale zvážněla. „Tomáši, děkuju, ale proč to děláte? Vždyť o mně nic nevíte.“
„Nemám rád, když se ubližuje ženám,“ pokrčil rameny. „A slyšel jsem váš rozhovor s maminkou. Chtěl jsem mít jistotu, že v tom nezůstanete sama.“
„Takže si myslíte, že jsem toho potřebovala?“ zeptala se tiše. „Že se nemohu někomu líbit jen tak?“
„Ale kdepak,“ usmál se Tomáš a odbočil směrem k nábřeží. „Mně se líbíte. A navrhuju, abychom se prošli a poznali se. A klidně si tykejme. Po tom, co Radek viděl, bych si vás snad měl rovnou vzít.“
Lucie se usmála. „Tohle se mi ještě nestalo. Myslím takové seznámení.“
„Mně taky ne,“ přikývl Tomáš. „Nikdo jiný si mě nikdy nespletl s taxikářem.“
„Mami, Tomáš je úžasný!“ vyprávěla Lucie nadšeně Mileně Králové, když jí večer volala. Smály se Radkovu výrazu, prý „málem upustil bradu“. Dlouho je porovnávaly a pokaždé Radek vyšel hůř.
„A když odhlédneme od emocí?“ zeptala se matka. „Jaký z něj máš dojem?“
„Je opravdový,“ odpověděla Lucie. „A jsem ráda, že ho mám jako kamaráda. Jen moje sebevědomí je pořád mizerné. Dalibor se mnou ani nechtěl jít do kavárny. A Tomáš… ten mě jen litoval. Vím to.“
„Netráp se,“ uklidňovala ji Milena. „Všechno se srovná.“
Po hovoru zavolala Lucie Veronice.
„Tak mi to vysvětli,“ spustila podrážděně. „Čekala jsem tam jak blázen. Proč Dalibor nepřišel?“
„Promiň!“ vyhrkla Veronika. „Já mu to vůbec neřekla. Víš přece, jaký je. Sukničkář. A ty jsi krásná. Když jsi k nám kdysi přijela do Prahy a bydlela u nás, celý měsíc jsem byla jak na trní. Proto jsem tě pak požádala, abys šla bydlet jinam. On z tebe šílel. Jak myslíš, že bych ho mohla sama strčit k tobě?“
Lucie se rozesmála. Najednou cítila, že její sebevědomí je zpátky.
S Tomášem se několik měsíců přátelili. Volali si, občas se vídali a bylo jim spolu dobře. A jednoho večera, když ji Tomáš dovezl domů, místo obvyklého polibku na tvář se jemně dotkl jejích rtů. Lucie mu polibek opětovala… a právě v tu chvíli se jejich vztah začal nenápadně měnit v něco mnohem hlubšího, což už byl jen tichý začátek další kapitoly jejího života.