Alžběta Konečná vyrazila z lázně tak prudce, až to vypadalo, jako by ji něco vystřelilo ven. Působila, jako by se sotva držela na nohou. Její tvář byla bledá, strnulá a zkřivená podivnou směsí odporu a nedůvěry, jako by právě spatřila cosi, co se jí odmítalo usadit v hlavě. Pod lehkou noční košilí se jí třásla kolena a hrudník se zvedal v krátkých, přerývaných nádeších, podobných těm po vyčerpávajícím výšlapu. Srdce jí bušilo tak zběsile, že měla pocit, že každou chvíli vyskočí ven.
„Holky, jste tady?“ zavolala chraplavě a marně se snažila zkrotit třes v hlase.
Zahrada odpověděla šustěním listí a tlumeným pohybem v trávě. O chvíli později se z temnější části pozemku vynořily její kamarádky, které k ní přiběhly rychlými kroky.
„Hledaly jsme ježka,“ zahlásila pobaveně Karolína Váchová, kamarádka z města. „Ale zdrhnul k sousedům.“
„Jo… jasně,“ zamumlala Alžběta nepřítomně, jako by k ní slova ani nedoléhala.
„Tak povídej! Co se tam stalo? Koho jsi viděla? Nezdržuj!“ naléhala Veronika Blažková, místní holka, oči jí zvědavostí jen zářily.
„Ach jo, holky…“ Alžběta si přitiskla dlaně k obličeji, několikrát zakroutila hlavou a bylo vidět, že se snaží dát si myšlenky dohromady. Noční vánek jí cuchal rozpuštěné vlasy a někde za zahradou se ozvalo tlumené zahoukání sovy, které celé scéně dodalo ještě tísnivější nádech.
„Tak co to bylo? Řekni už něco!“ ozývaly se netrpělivé hlasy.
„Nebo se ti tam zjevil sám čert?“ přidala Karolína s lehce podrážděným tónem. „No tak, Alžběto!“
„Kéž by to byl čert!“ vyhrkla Alžběta a skoro vykřikla. „To by bylo ještě milosrdné! Ale ta příšerná tvář… nikdy, rozumíte, nikdy bych si někoho takového nevzala! Dost, končím, jdu domů!“
Dívky si mezi sebou vyměnily překvapené pohledy a pak se jejich oči stočily k lázni. Z otevřených dveří se valila hustá tma, neproniknutelná a tichá.
„A co ty?“ obrátila se Karolína na Veroniku. „Půjdeš ještě hádat?“
Veronika zaváhala. „Teď už se mi moc nechce… Radši doběhneme Alžbětu. Až se uklidní, třeba nám to celé vysvětlí.“
Myšlenka jít o půlnoci do lázně vznikla vlastně jen z nudy. Všechno to začalo nevinným klábosením při večerní procházce. Krajina kolem malé vesničky, kam Alžběta s Karolínou přijely na pár týdnů odpočívat, přímo vybízela ke klidu a pomalému tempu. Jenže ony dvě, plné energie a neklidu, toužily po něčem úplně jiném.
„My se tu ale strašně nudíme,“ stěžovala si Karolína otráveně. „Samá šeď. A hezkého kluka aby tu člověk pohledal. Řekni, Veroniko, kam se vám všichni chlapi schovávají?“
Veronika tu na rozdíl od městských kamarádek vyrůstala. Příjezd Alžběty ji upřímně potěšil, protože se neviděly dobré tři roky, snad od patnácti.
„Kluci jsou v sousední vesnici,“ vysvětlovala. „Tam mají obchod, školu i klub. U nás? Dvě krátké ulice a konec. Spíš samota než vesnice. Ale v sobotu bývají v klubu tancovačky, klidně tam můžeme zajít.“
„A pěšky?“ zarazila se Karolína.
„Jen tři kilometry.“
„Jo, ale lesem…“
„Prosím tě, chodím tam pořád. Není se čeho bát. Navíc ve třech. Sama tam stejně nechodím. Vždycky s někým, třeba s Radimem Horským.“
„Jasně, na něj si pamatuju,“ usmála se Alžběta a obrátila se ke Karolíně. „Představ si, narodil se s patami obrácenýma dozadu. Vrozená vada. Jinak úplně normální kluk, dokonce hezký, ale tohle ho poznamenalo.“
„No teda,“ zasmála se Veronika. „Ale to nejlepší na Radimovi je něco jiného. Dlouho se nevědělo, po kom to má. Rodiče si lámali hlavu, až se zjistilo, že v Setkách kousek odsud žije chlap se stejnýma nohama a má takové i děti. Prý fešák, jen ty paty… Když se to Radimův táta dozvěděl, udělal doma pěknou scénu. Obviňoval ženu, že mu byla nevěrná. Ona se bránila, jak mohla, tvrdila, že Radim je jeho. Nakonec jí uvěřil – stejně to nešlo dokázat. A pak se ukázalo, že v další vesnici je další dítě se stejnou vadou.“
„Takže se s ním rozešel?“ zeptala se Karolína.
„Kdepak. Jsou spolu dodnes. Mají ještě tři další děti, úplně zdravé. Prostě vesnické drama,“ pokrčila Veronika rameny.
Všechny tři se rozesmály.
„Tak co budeme dělat do soboty?“ přemítala Karolína. „Na koupání je zima. Jaká jiná zábava tady vůbec existuje?“
„Co kdybychom si zkusily vyvěštit ženicha?“ navrhla Veronika. „V lázni, se zrcadlem. Moje máma to tak dělala a prý v něm uviděla tátu. Byli sousedi od dětství. Ve zrcadle se jí ukázal muž v uniformě, čekala nějakého důstojníka… a pak se táta vrátil z vojny a když ho uviděla v uniformě naživo, byla ztracená.“
„No nevím…“ zaváhala Karolína. „A co se při tom vlastně dělá?“