Karolína se rozpačitě odmlčela.
„Jsou potřeba svíčky a dvě zrcadla. To je celé,“ dodala po chvíli, jako by tím chtěla dát celé věci pevnější obrysy.
„A ty už jsi to někdy zkoušela?“ nadhodila Alžběta.
„Kdepak,“ zavrtěla Veronika hlavou. „Já mám strach. Holky, já jsem hrozně pověrčivá,“ přiznala se neochotně.
Karolína ji lehce šťouchla loktem do ramene.
„A co ty, Alžběto? Jak to vidíš? Půjdeme do toho?“
„Klidně,“ pokrčila rameny Alžběta. „Stejně nemáme co dělat. Ale platí jedno – Veroniko, ty se z toho nevyvlékneš. Nesnesla bych představu, že tady v téhle díře zůstaneš na ocet. Nebo ještě hůř… že si tě jednou odvede Radim Horský, ten co vždycky couvá, jako by měl strach z vlastního stínu.“
„No… on zas není špatný kluk,“ zamumlala Veronika a bylo vidět, že váhá.
„Copak? Už jsi se zamilovala?“ rýpla si Karolína.
„To nepřipadá v úvahu,“ vyhrkla Veronika. „Rodiče by mě za takovou hloupost zabili. Řekli jasně, že takovou lásku by nepřijali… a ani žádná vnoučata. Dobře! Jdu do toho s vámi,“ rozhodla se nakonec a prudce mávla rukou.
Věštění uspořádaly v lázni u Veroniky. Když se blížila půlnoc, Alžběta sundala ze stěny staré babiččino zrcadlo v bohatě vyřezávaném rámu natřeném tmavě modrou barvou. Pak se přehrabala v komodě, dokud nenašla svíčky. Karolína obstarala sirky. Po špičkách, aby nevzbudily babičku, se vyplížily do síně. Právě když stály ve dveřích, ozval se za nimi hlas. Alžběta sebou trhla tak prudce, že jí zrcadlo málem vyklouzlo z rukou. Ve dveřním otvoru stála babička.
„Alžběto, proč sundáváš zrcadlo? Co to tu vyvádíte?“ zamračila se.
„Ta má sluch jak netopýr,“ zašeptala Karolína obdivně.
„Babi, chceme si jen zkusit věštit,“ vysvětlovala Alžběta. „Nebude ti to vadit?“
„Nemáte nic lepšího na práci?“ zavrtěla hlavou stará žena. „Copak nevíte, že se věští jen o svatých nocích? Stejně z toho nic nebude.“
„Aspoň to zkusíme,“ nedala se Alžběta. „Nemáme co ztratit.“
„Jen mi to zrcadlo nerozbij, čarodějnice jedna,“ zamumlala babička a ustoupila.
Dívky vyšly na dvůr. Noc byla temná, bez měsíce, chladná.
„Letos to léto stojí za houby,“ bručela Karolína a přitahovala si svetr blíž k tělu. Pod ním jí až ke kolenům splývala bílá noční košile – Veronika tvrdila, že věštit se má nalehko.
„Vezmeme to přes zahradu, bude to rychlejší,“ navrhla Alžběta. „Veronika bydlí hned v souběžné ulici, naše pozemky se dotýkají. Jako děti jsme tudy běhaly pořád.“
V lázni už svítilo světlo a Veronika na ně čekala. Společně položily zrcadla na zem naproti sobě, dokud mezi nimi nevznikl nekonečný zrcadlový tunel. Ke hlavnímu zrcadlu připevnily svíčky – vlastní kapající vosk je přichytil k připravenému prkénku. V předsíňce byla jen úzká lavička, na tu by se zrcadla nevešla, a parní místnost měl otec zamčenou, takže nezbylo než usadit se na podlaze.
„Postup je jednoduchý,“ vysvětlovala Veronika. „Sedneš si, budeš se dívat do zrcadla a soustředit se na ten koridor. Až se uklidníš, řekneš: ,Můj souzený, přestrojený, přijď ke mně a ukaž se v zrcadle.‘“
„Přestrojený,“ uchechtla se Karolína. „To zní jak z maškarního.“
„Tak kdo půjde první?“ zeptala se Veronika nervózně.
Chvíli si vyměňovaly pohledy. Karolína, nejodvážnější z nich, se nabídla. Veronika zhasla světlo a spolu s Alžbětou odešla ven. Asi po dvaceti minutách vyšla Karolína za nimi, třesoucíma se rukama si navlékala svetr.
„Sedět tam tak dlouho je hrozná otrava,“ stěžovala si. „Zmrzla jsem a nic jsem neviděla. Jen mě bolely nohy. Tak pojď, Alžběto, teď jsi na řadě ty.“
Rozteklý vosk stékal po prkénku a vytvářel kolem svíček krajkové tvary. Alžběta si sundala svetr a pověsila ho na hřebík. Sedla si na látkový podsedák, který Veronika přinesla z domu, a rozpustila si husté vlasy. Ze zrcadlového tunelu sálalo cosi neklidného a tajemného, mrazilo ji v zádech. Uklidňovaly ji hlasy kamarádek, které si venku šeptaly a občas se zasmály. Postupně se však jejich hlasy vzdalovaly.
Alžběta upřela zrak do zrcadla. Tunel se táhl do nekonečna, rám zadního zrcadla se zmenšoval, až splýval s tmavým čtvercem na konci.
„Můj souzený, přestrojený, přijď ke mně a ukaž se v zrcadle,“ zašeptala. Po těle jí naskákala husí kůže, připadala si jako někdo, kdo si pohrává se zakázanými silami.
Neuplynulo ani pět minut, když se jí zdálo, že se v dálce cosi pohnulo. Oči ji pálily, obrazy se začaly zdvojovat. Alžběta polkla. Vlasy se jí zježily. Z hlubin zrcadla se cosi blížilo… postava. Mužská. Tvář zarostlá hustým plnovousem, drsná, cizí. Vůbec netoužila vidět ho zblízka. Co když vystoupí ze zrcadla? Prudce sfoukla svíčky, ve tmě nahmátla svetr a vyběhla z lázně ven.
Vousatý. Děsivý. Odporný. Takoví muži se jí nikdy nelíbili, zvlášť ne starší. Podle všeho mu mohlo být klidně čtyřicet. Nikdy by si takového nevzala… a s tímto pocitem, rozklepaná a rozhozená, zamířila zpátky k domu, aniž by sebrala odvahu hned všechno kamarádkám povědět.