Sama sebe v tu chvíli nepoznávala – byla rozladěná, roztěkaná a hlavně pořádně vyděšená. Myšlenka, že by se měla jednou vdát za takové „strašidlo“, jí připadala naprosto nepřijatelná. Přesto se nezmohla na to, aby se hned svěřila ostatním. Neměla odvahu znovu otevírat noční zážitek, a tak to odbyla tím, že jim všechno poví až ráno.
Jenže ráno přišlo a s ním i úplně jiná Alžběta Konečná. Po včerejší rozhozenosti nezbylo téměř nic. Strach se rozplynul, hlava se vyčistila a celá příhoda začala působit spíš jako výplod příliš bujné fantazie. Kamarádky se shodly, že něco takového přece ani nemůže být možné, a že si to Alžběta nejspíš celé jen namluvila. Cestou k lesu si z ní dobromyslně tropily žerty a ona se k nim postupně přidala.
V ruce nesla síťovku, ve které o sebe lehce cinkaly malé plechové nádoby. Holky se totiž rozhodly vyrazit na maliny a Veronika Blažková tvrdila, že zná v lese místa, kde rostou v hojnosti. Úzká pěšina se klikatila mezi stromy a čas od času je zavedla blíž k zurčícímu potůčku. Čím dál víc se les zavíral a stromy houstly. Karolína Váchová znervózněla a rozhlížela se kolem sebe s nedůvěrou.
„My se tady vážně neztratíme?“ zeptala se nejistě.
Veronika ji odbyla mávnutím ruky. „Ale prosím tě. Tady to znám jako své boty. Teď jen přeskočíme potok a za pár minut jsme tam. Neboj se, městská křehotinko.“
„Počkej, kdo je tady křehotinka?!“ ohradila se Karolína. „S rodiči jsem nachodila spoustu túr.“
„Tak tím spíš bys měla vědět, kde je sever,“ zasmála se Veronika.
„No jo, chytračka…“
Nakonec dorazily k maliníku. Mezi listy se červenaly zralé plody a vzduch byl nasládlý a těžký vůní. Na strach se rázem zapomnělo. Každá vytáhla svůj bidonek a pustila se do sbírání. Dvě maliny zmizely v puse, jedna skončila v nádobě, pak zase tři v ústech a žádná v bidonu. Byly zkrátka příliš dobré.
„Jakto, že na trhu nikdy nechutnají takhle?“ divila se Alžběta s plnou pusou.
„Protože tam, kde je sbírají, není takové zatracené hejno komárů,“ bručela Karolína a oháněla se rukou. „Podívej se na ně, jak koušou. Táhni!“ plácla jednoho přímo na holý kotník.
Když obraly keře na okraji, začaly se prodírat hlouběji do houští, tam, kde byly větve nejpichlavější. Alžběta se dostala nejdál. Soustředěně trhala bobule, větvičky šustily, když ji cosi přimělo zvednout hlavu. V tu chvíli se jí stáhl žaludek a srdce kleslo až někam k patám.
„Áááá! Medvěd! Medvěd! Pomoc!“
Zvíře stálo sotva pár kroků od ní, tam, kde maliní končilo a terén se svažoval do mělkého rokle. Vyděšený Alžbětin křik medvěda poplašil – zvedl se na zadní, zabručel a hrozivě se napřímil. Alžběta se bezmyšlenkovitě otočila a rozběhla se zpátky, hlava nehlava. Trny jí šlehaly po kůži, škrábance se množily, ale bolest zatím nevnímala. Ostatní dvě se s pronikavým ječením hnaly za ní. Alžbětě vypadl bidonek kdesi v křoví, Veronika s Karolínou vysypaly všechny nasbírané maliny.
Když se Alžběta ohlédla, zdálo se jí, že medvěd běží za nimi. Přitom tolikrát slyšela, že před šelmou se utíkat nemá, že ji to jen vyprovokuje. Jenže instinkt zvítězil u všech tří. Letěly lesem, přeskakovaly padlé kmeny, kořeny i pařezy a křičely tak hlasitě, jako by chtěly zajistit, že je medvěd určitě nepřehlédne.
Ve skutečnosti je šelma pronásledovala jen krátce, spíš aby je postrašila. Dívky však běžely ještě dobrých dvacet, možná třicet minut, dokud jim úplně nedošel dech. První to vzdala Karolína – rudá v obličeji, rozcuchaná a lapající po vzduchu se zastavila.
„Dost… já už nemůžu,“ vydechla. „Ať si mě klidně sežere. Je mi to jedno…“
Veronika s Alžbětou ztichly a naslouchaly. Přes dunění vlastního srdce a přerývaný dech zprvu neslyšely nic jiného. Když se trochu uklidnily, došlo jim, že je kolem ticho. Nikdo je nepronásleduje. Karolína si sedla na zem a masírovala si nohu – špatně došlápla a natáhla si šlachu. Veronika se rozhlédla kolem sebe a zbledla.
„Holky… kam jsme to vlastně doběhly? Tady jsem v životě nebyla.“
Následující dvě hodiny bloudily lesem. Všechny orientační body, o kterých Veronika mluvila, se ukázaly jako k ničemu. Potok nikde, pěšiny žádné – zabloudily.
„Taková odbornice na les,“ brumlala Karolína jedovatě a kulhala. „A ještě mi nadávala.“
„A co teď?“ zeptala se Alžběta a upřela na Veroniku pohled plný naděje.
Veronika se sesunula na starý padlý strom, z něhož se už dávno odlupovala kůra. Zakryla si tvář dlaněmi a tiše přiznala: „Nevím. Když půjdeme dál, můžeme se ztratit ještě víc. Radši zůstaňme tady a počkejme, až nás někdo najde.“
A tak tam seděly až do soumraku. Postupně se všechny tři pohádaly, obviňovaly jedna druhou z neštěstí.
„To ty jsi chtěla do lesa, Karolíno!“
„Prosím tě! To Veronika tvrdila, že to tu zná nazpaměť,“ odsekla Karolína.
„A já snad můžu za to, že Alžběta dostala chuť zrovna na lesní maliny…“