„Tak sis ty maliny přála, tak si to teď vyžer!“ přihodila si ještě Veronika a snažila se shodit vinu ze sebe.
Seděly u padlého kmene a bezradně mávaly ulomenými větvičkami kolem hlavy. Komáři je doslova vysávali, štípance pálily a svědily po celém těle. Nejdřív brečely vztekem, pak únavou, potom se na chvíli udobřily, aby se za pár minut znovu rozplakaly. Jakmile slunce zmizelo za obzorem, les se ponořil do chladné modravé tmy a zima jim začala zalézat pod šaty.
„My jsme se fakt ztratily…,“ popotáhla Karolína Váchová roztřeseným hlasem. „Ani jsme si pořádně nezačaly žít a já blázen jsem se s tebou táhla do téhle zapadlé vesnice…“
„Pšššt!“ vyskočila náhle Veronika Blažková na nohy. „Slyšíte to?“
Mezi stromy zapraskaly větve. Někdo se k nim blížil.
„Zase medvěd! Já to věděla!“ zanaříkala Alžběta Konečná a zoufale si cpala pěst do úst, aby nevyjekla nahlas.
Karolína ani nepřemýšlela. Přes bolavou nohu se mrštně vyšvihla k nejbližší bříze a začala šplhat nahoru. Alžběta se už chystala následovat ji, když se Veronika náhle nadechla úlevou.
„Počkejte… vždyť je to člověk! Pane, prosím vás, pomožte nám!“
Ukázalo se, že jde o syna místního hajného, který se právě vracel k otci do lesní chalupy. Ve večerním šeru mu nebylo pořádně vidět do obličeje, zarostlá tvář splývala s tmou. Byl vysoký, statný, působil dojmem chlapa, který by si poradil i s divokou zvěří. Alžběta si ho sotva stihla prohlédnout – hlavní bylo dostat se pryč z lesa. Jakmile zjistil, z jaké vesnice dívky jsou, dovedl je zhruba za tři čtvrtě hodiny na kraj lesa. Tam už panoval rozruch: celá vesnice se vydala hledat ztracené slečny. Babička spustila takový křik, že by přehlušila i motorovou pilu.
Následující tři dny se dívky dávaly dohromady. Štípance se hojily, nálada nikde, chuť jít ven nulová. Až v sobotu se u dveří objevila Veronika s jiskrou v oku.
„Tak co, krasavice? Oblékat! Večer jsou tancovačky v kulturáku.“
„Jestli zase přes les, tak ani náhodou,“ zamračila se okamžitě Karolína.
„Neboj, domluvila jsem to. Radim Horský nás hodí na motorce od táty.“
„Já chci sedět vzadu, ne v sajdě!“ vyhrkla Karolína bez váhání.
Dal se do pohybu celý rituál zkrášlování. Opatrně se naskládaly na motorku, šátky pevně uvázané, aby vítr nerozcuchal účesy ani neponičil šaty. Radim cestou vtipkoval a dobíral si je kvůli jejich lesnímu dobrodružství, ale bez zlého úmyslu. Dojeli bez potíží.
V klubu bylo narváno, sjížděla se mládež ze tří okolních obcí. Karolína rozdávala úsměvy a během chvíle měla vyhlédnutého partnera. Alžběta byla zdrženlivější. Když zazněla pomalá, postavila se ke stěně a pozorovala tančící páry. Vtom k ní přistoupil pohledný mladík – vysoký, hladce oholený, se světlým rozcuchaným čupřinou sčesanou dozadu.
„Smím prosit, Alžběto?“
Zarazila se. „My se známe?“ zeptala se překvapeně.
Jen se usmál, nabídl jí ruku a vedl ji na parket. Tančil jistě a klidně, odpověď si nechával na později.
„Pořád nic?“ ozval se po chvíli pobaveně. „Vždyť jsem vás nedávno vyvedl z lesa.“
„Počkejte… opravdu?“ vydechla. „Vy jste Matouš Jelínek? Já vás nepoznala! Ta brada… teď jste úplně jiný.“
„To sedí,“ přikývl. „Trochu jsem se dal do pořádku.“
Rozpačitě se usmála.
„Když jsem byl s tátou v lese, zpustl jsem. Půldruhého měsíce bez města udělá svoje. Když jsem vás tehdy doprovodil, došlo mi, že je čas se vrátit. Brzy nastupuju do práce.“
„A co děláte?“ zajímala se.
„Učím tělocvik,“ řekl hrdě. „Letos jsem dodělal školu. Poslali mě do krajského města. Měl jsem štěstí.“
„To my taky,“ pousmála se Alžběta. „Kdybyste nás nenašel, kdoví, jak by to dopadlo.“
„Možná bych bez vás pořád běhal po lese jako divoch,“ mrkl na ni. „A nikdy bychom se takhle nepotkali.“
Hudba plynula, kroky se sladily a vzdálenost mezi nimi se zmenšovala.
„Takže budeme žít ve stejném městě,“ pronesla zamyšleně a zadívala se mu do očí.
V tlumeném světle si prohlížela jeho tvář. Teď už věděla jistě, že je to ten muž, kterého tehdy zahlédla jen matně. Po půl roce se Alžběta Konečná a Matouš Jelínek vzali. Příběh jejich seznámení mi později vyprávěla jejich dcera.
Karolína Váchová zůstala svobodná, vyhovoval jí nezávislý život. A Veronika Blažková, i přes city Radima Horského, odjela na nátlak rodičů na sever, kde nakonec našla vlastní štěstí.