— Nepřispěla byste svému synáčkovi nějakou korunou, aby úplně nestrádal? — pronesla Sofie Váleková tvrdě a bez obalu.
— Ty umíš jezdit jenom kvůli penězům! — opáčila stejným tónem Blanka Bílýová a probodla snachu pohledem.
— Upřímně? Nikdy jsem si z rozhovorů s vámi žádné potěšení neodnesla. A vy jste si ke mně taky cestu nenašla, — ušklíbla se Sofie.
— A proč bych měla mít ráda takovou větrnici, jako jsi ty?
— Dost! — zarazila ji Sofie dřív, než se stačila rozjet naplno. — Nepřijela jsem řešit city. Jsem tady kvůli penězům.
— Pořád jen peníze a zase peníze, — mávla rukou Blanka Bílýová. — A co Radek Malý? Jak je na tom?
— Sama dobře víte, že špatně. A neodvádějte řeč jinam!
— A kde je mám jako vzít? — nechápala Blanka. — A kolik vlastně chceš?
— Za prvé: nejde o mě, ale o vašeho syna. A za druhé: nebojte se, nesahám vám na úspory. Ty peníze jsou potřeba na placenou pečovatelku.
— Jakou pečovatelku? Nač by ji Radek potřeboval, když má manželku? — rozčilila se tchyně. — Povinností ženy je starat se o muže!
— Jenže já taky chodím do práce, — odsekla Sofie, hlas se jí třásl vztekem. — A navíc ho živím!
— Já opravdu žádné peníze nemám, — znejistěla Blanka. — To si musíte nějak vyřešit sami, jako rodina.
— Zajímavé, že když vám Radek dělal rekonstrukci a kupoval nový nábytek, tak jste odmítat neuměla! Tehdy vás nenapadlo, že by si měl peníze nechat doma!
— A ty ses snad, — vybuchla Blanka, — když ti kupoval šperky, taky nebránila!
— Protože to bylo v rámci naší rodiny! — vykřikla Sofie.
— Tak ty svoje cetky prodej a pečovatelku si zaplať sama! — křičela Blanka zpátky.
— Do toho vám nic není! S mými věcmi si poradím sama. Peníze mi dávat nemusíte. Pak ale laskavě každý den ráno přijíždějte a starejte se o Radka vy, když budu v práci! A jestli ne, klidně ho umístím do nějakého ústavu!
— To snad nemyslíš vážně! — zděsila se Blanka. — Vlastního manžela?
— Jasně, budu kolem něj skákat čtyřiadvacet hodin denně a peníze nám budou padat z nebe!
— Ty jsi ho nikdy nemilovala! — křičela Blanka už téměř hystericky. — Vždyť jsem Radkovi říkala, že se k němu nehodíš!
— Konec! — Sofie praštila dlaní do stolu. — Buď se o něj staráte vy, nebo zaplatíte pečovatelku. Jinak ho dám do zařízení, na které vystačí jeho důchod. A tím to hasne!
— To si nedovolíš!
— Já? Podle vás jsem ďábel v sukni, tak klidně! Řekla jsem všechno!
Ačkoliv už se stmívalo, Sofie tentokrát nezamířila domů k invalidnímu manželovi, ale úplně jinam.
— Sebastiáne Brňáku! Lásko! Strašně jsi mi chyběl! — sotva otevřel, vrhla se mu do náruče.
— Zlato moje, mně taky. Bez tebe je to k nevydržení, — zašeptal a pevně ji objal.
Vášeň je pohltila tak silně, že na svět kolem sebe postupně zapomněli a teprve po chvíli, zadýchaní a vyčerpaní, se mezi nimi otevřel prostor pro další slova.