Jaké šaty to vlastně byly, si Sofie Váleková ani nedokázala vybavit. V paměti jí zůstala jen pachuť celé scény, detaily se rozplynuly.
Sebastian Brňák mezitím změnil letenku. Domů se vraceli každý jiným letadlem. Ticho během cesty bylo dlouhé a neúprosné, ideální prostor pro myšlenky, které se jí vracely jako pokažená deska.
„Zase totéž. Všechno se opakuje,“ běželo jí hlavou. „Stížnosti, výčitky, prosby… a nikdy to nekončí. Jediným světlým místem byl on. Nebo byl? Co když si to ještě rozmyslí? Co když se omluví, najde ta správná slova a já mu dokážu odpustit? Kdyby se všechno vrátilo do starých kolejí, nebolelo by to tolik…“
Město ji přivítalo deštěm. Šedé domy, rozmazané obrysy ulic a olověná obloha přesně vystihovaly její rozpoložení.
Do bytu se soukala pozpátku a za sebou táhla těžký kufr.
„Vítej doma,“ ozval se klidný mužský hlas.
Sofie se otočila a podlomila se jí kolena. Radek Malý stál v kuchyni, opíral se o berle a pomalu míchal čaj. Houpal se, bylo vidět, že ho to stojí úsilí, ale stál. Na vlastních nohou.
„Jaká byla dovolená?“ zeptal se bez emocí.
„Já jsem byla…“
„Volal jsem do práce,“ přerušil ji. „Řekli mi, že sis vzala volno a odjela k moři. Nemusíš mi tvrdit, že to byla služební cesta.“
„Klidně ať lže,“ ozval se další hlas. Z pokoje vyšla Blanka Bílýová. „Stejně přesvědčivě jako tehdy, když tvrdila, že tě už nic nepostaví na nohy.“
„Myslela sis, že se o operaci nikdy nedozvíš?“ pokračoval Radek. „Ano, byla drahá. Riskantní. Ale jak vidíš…“ Zvedl nohu a zase ji položil. „Zafungovalo to. Rehabilitace mě teprve čeká, ale to je maličkost.“
„Říkali mi,“ vydechla Sofie, „že je to strašně drahé…“
„Zas ne tolik,“ odsekla Blanka Bílýová.
„Máma prodala byt,“ doplnil Radek. „Vyšlo to na zákrok i na další léčbu.“
„A ty máš přece byt taky,“ vmísila se Blanka. „Na to jsme přišli náhodou. Kdybys byla pořádná manželka, prodala bys ho a pomohla mu!“
„Neměla jsem povinnost,“ hlesla Sofie.
„Tenhle byt je teď můj,“ řekl Radek klidně. „Máma se ke mně nastěhovala. A tebe žádáme, abys odešla. Máš přece kam jít.“
„Radku,“ vyhrkla Sofie, „já mám radost…“
„A já ještě větší,“ odpověděl. „Hlavně proto, že jsem se zbavil někoho, jako jsi ty.“
Mohla připomenout bezesné noci, péči, přebalování, všechno to tiché vyčerpání. Mohla říct mnoho věcí. Neřekla nic.
Ano, svůj byt si nechala. Ano, hledala útěchu v náruči jiného muže. A ano, nebyla vždy upřímná.
Kdysi ale upřímná byla. Jenže láska se může zkazit stejně jako potraviny po datu spotřeby. I city mají svou trvanlivost. S Radkem delší. Se Sebastianem kratší.
Jen mateřská láska žádné datum konce nemá.