— Na jakou že to služební cestu? — podivila se Blanka Bílýová. — A co Radek, chudáček?
— Tak budete s Radkem spolu, — odsekla Sofie klidně, ale ostře. — Já mimochodem jedu vydělávat peníze, ne si užívat!
— Copak tě to napadlo? Máš doma manžela invalida a ty ho chceš nechat napospas osudu a odjet pryč?
— Nenechávám ho napospas osudu, ale svěřuji ho do pečujících rukou vlastní matky! Alespoň vám bude celé dny vykládat o svém neštěstí a zmařeném životě!
— Máš povinnost být u manžela!
— Žádný problém! — vybuchla Sofie. — Klidně dám výpověď! Budu u něj sedět od rána do večera jako poslušná ovečka, když se to ode mě čeká! A on ať nás živí! To je přece jeho role!
— To nejde, — namítla Blanka Bílýová tiše. — On je přece invalida.
— Právě proto musím vydělávat já! Jenže váš synáček není žádný chudák, ale pohodlný lenoch! Co dělal před nehodou? Programátora! A hádejte co — programovat může i doma. Na to nohy nepotřebuje! Jenže on raději fňuká, sténá a lituje se!
— On trpí! Prožívá strašná muka! — bránila ho Blanka Bílýová. — A ty bys jako slušná manželka měla stát při něm, starat se o něj a dodávat mu sílu! Nemůže za to, co se mu stalo!
— A kdo za to může? Táhl ho někdo násilím na tu pitomou motorku? Nutil ho hnát se po silnici dvoustovkou? Teď je mu najednou hrozně. On trpí! A já snad ne? Dřu, abych nás uživila, a pořád slyším jen: musíš, jsi povinna!
Blanka Bílýová zůstala beze slov.
— Takže ano, jedu na měsíc pryč, abych měla z čeho živit a šatit Radíčka, protože ho jeho maminka nenaučila přemýšlet dřív, než začne dělat hlouposti!
Sofie měla ze sebe dobrý pocit — konečně umlčela neodbytnou tchyni. A pravda byla na její straně. To, že služební cesta existovala jen na papíře, bylo vedlejší. I Sofie měla právo na oddech.
Tři týdny si Sofie užívala lehkost bytí. Slunce, moře, barevné koktejly, skvělé jídlo a Sebastian Brňák po jejím boku. Dokonalost, která se však během jediné chvíle rozpadla.
— Já ti nic nesliboval! — křičel Sebastian. — Nejsi moje žena, dokonce ani oficiální přítelkyně! Jsme spolu jen proto, že se oba bavíme! Jaké máš sakra nároky?
— Ty ses v našem pokoji tahal s nějakou uklízečkou!
— A co má být? — vyštěkl. — Aspoň pak vyměnila povlečení!
— O povlečení nejde! Myslela jsem, že mezi námi je něco víc. Že to je láska!
— Ty mi chceš namluvit, že ses kvůli mně chystala opustit manžela? — ušklíbl se.
— Možná ano! — vyhrkla Sofie.
— Nech si to zdát! — rozesmál se. — Jsme spolu půl roku a ani jednou ses o tom nezmínila!
— Ty jsi ale…
— Jdi k čertu! — utnul to Sebastian a práskl za sebou dveřmi.
Až do odjezdu se neukázal. Pro své věci poslal pokojskou a Sofie zůstala sama s tichem, které v přeplněném hotelovém pokoji znělo hlasitěji než jakákoli hádka.