Teprve když se oba trochu uklidnili a popadli dech, otevřel se prostor pro řeč.
— Tak co ten tvůj doma? Pořád stejný kus dřeva? — nadhodil Sebastian Brňák s pobaveným úšklebkem.
— Ani netušíš, jak moc mě to ničí, — vydechla Sofie Váleková. — Fyzicky je to dřina, ale psychicky? To je peklo bez konce.
— To se stává, — utrousil Sebastian ledabyle.
Ve skutečnosti mu šlo hlavně o potvrzení vlastní důležitosti, místo toho se na něj ale sesypala lavina stížností. Nepřerušoval ji.
„Aspoň se vypovídá,“ pomyslel si.
— Je to šílenství bez pauzy. Jednou podat tohle, pak odnést tamto. Teď chce, teď zase nechce. Na záchod jedině s bažantem nebo s plenkou. Přitom má doma madla, aby se z vozíku přesunul na toaletu sám!
Jenže on nikdy neřekne hned, že už je po všem. Někdy se tam nedá ani vstoupit, jaký je tam zápach! Stokrát jsem ho prosila, domlouvala, vysvětlovala. Mlčí.
A jakmile potřebuje pomoct z postele do křesla nebo zpátky, najednou má hlas jako siréna. Řve, jako bych ho mučila. Sousedé už několikrát volali policii, mysleli si, že se doma vyžívám na invalidovi. A proč bych to proboha dělala?
— Jasně… jasně, — přikyvoval Sebastian napůl v dřímotě.
— Nejvíc mě ale vytáčí ti chytráci kolem! Každý mě poučuje, že manželka má povinnost se starat, že je to úděl, kříž, který se má nést. Už toho mám plné zuby!
Viděli invalida maximálně v televizi a vůbec netuší, jaký je to nekonečný kolotoč. Snadno se jim mluví! To oni nemusí ve tři ráno vstávat pro vodu, měnit pleny nebo řešit další „maličkosti“.
Sebastian ji poslouchal a dokonce s ní cítil soucit. Nikdy jí ale nenavrhl, aby od manžela odešla. Vyhovovalo mu, že je Sofie jeho stálá láska, ale bez závazků.
Byla to žena, kterou by si muži vystavovali jako trofej. Jenže taková krása něco stojí. Hodně.
— Co kdybychom zmizeli k moři? — navrhl náhle Sebastian. — Vypneš, nadechneš se. Lehneš si na pláž, žádné vaření, praní, péče. Jen ty, já a moře.
— To by se mi líbilo, — řekla Sofie překvapeně, — jenže já na tom nejsem zrovna finančně…
— Neřeš hlouposti! — mávl rukou. — Zvu tě, všechno platím já.
— A na jak dlouho? Víš, že chodím do práce.
— Kolik máš dovolené?
— Třicet dní. I s těmi smluvními.
— Tak jedeme na třicet dní, — protáhl se spokojeně. — Proč si potěšení dávkovat po lžičkách? Naběračkou! Klidně až po okraj.
— Tak dobře, — přikývla Sofie. — Nějak to doma zařídím. Má přece matku.
Protože Blanka Bílýová peníze neposlala, objevila se po dvou dnech osobně, hned zrána.
— No prosím, — konstatovala Sofie chladně. — To se hodí. Aspoň můžu s klidným svědomím odjet na služební cestu.