– Kam zmizely peníze, které jsme si schovávali na silvestrovskou tabuli? – zeptala se Radka Mlynářová, když se s vypětím sil natáhla k plechové dóze od čaje, uložené úplně nahoře na kuchyňské skříňce.
Postavila se na špičky a ruku natáhla, co to šlo. Prsty však nahmataly jen studené kovové dno. Nic víc. V tu chvíli se jí sevřel žaludek a srdce se na okamžik zastavilo. Do Nového roku zbývaly pouhé dva dny. Právě v téhle dóze leželo třicet tisíc korun – částka, kterou si se Stanislavem Tichým pečlivě odkládali celé dva měsíce. Z každé výplaty, z každé zálohy. Byly to peníze na jídlo, na drobné dárky jeden pro druhého i na malou radost během svátečních dní.
Stanislav seděl u kuchyňského stolu, bezmyšlenkovitě projížděl zprávy v telefonu a ani se neobtěžoval zvednout hlavu. Jen pokrčil rameny, jako by se snažil setřást otravný hmyz.
– Stanislave, ptám se tě vážně, – Radčin hlas znatelně ztvrdl. – Dóza je prázdná. Kde jsou ty peníze?
Teprve teď odlepil pohled od displeje. Podíval se na ni výrazem provinilého školáka přistiženého při něčem zakázaném – trochu stud, trochu vzdor, hlavně touha stočit řeč jinam.
– Radko, no tak, proč hned takhle startuješ? – ušklíbl se. – Vzal jsem je. Máma je potřebovala.
Radka si pomalu sedla na židli naproti němu. Nohy jí náhle ztěžkly, jako by byly z vaty. V hlavě jí hučelo prázdno.
– Potřebovala? – zopakovala tiše. – A co se tentokrát stalo Boženě Dlouhýové? Protéká střecha? Odešla televize? Nebo snad nutně sháněla masáže pro svého kocoura?
– Nech si ty řeči, – odsekl Stanislav, zamkl telefon a položil ho displejem dolů. – Je to vážné. Rozbila se jí pračka. Úplně. Přišel opravář, koukl na to a řekl, že opravovat nemá smysl, že je lepší koupit novou. Co má dělat bez pračky? Je jí pětašedesát, Radko! Má si prát prostěradla v ruce? Bolí ji záda.
Radka se několikrát zhluboka nadechla a pomalu vydechla, aby se jí přestaly třást ruce.
– Stanislave, – začala klidně, i když ji to stálo veškeré úsilí. – Tvoje máma není žádná bezmocná stařenka. Pračka byla normálně funkční, Indesit, kupovali jsme jí ji sami před pěti lety. A i kdyby se pokazila… proč zrovna teď? Dva dny před svátky? A proč jsi kvůli tomu musel vzít úplně všechny naše úspory?
– Protože jsou slevy! – rozhodil rukama, jako by vysvětloval něco naprosto samozřejmého. – Předvánoční akce. Našli jsme skvělý model, se sušičkou, spoustou programů. Máma po takové dlouho toužila. Z důchodu by si na to nikdy nenašetřila. Co jsem jí měl říct? „Promiň, mami, perte ručně, my si s Radkou chceme dát kaviár“?
– Kaviár? – Radka se hořce pousmála. – V té dóze nebylo jen na kaviár. Bylo tam všechno: maso, zelenina, pití, dárky. Počítali jsme s návštěvou. Tvými kamarády, mimochodem. Rostislav Smutný s manželkou, Vlastimil Matoušek. Čím je chceme pohostit?
Stanislav mávl rukou, zvedl se a zamířil ke konvici.
– Ale prosím tě, nedělej z toho tragédii. Vždyť jsi šikovná hospodyně, doma se vždycky něco najde. Otevřeš zavařeniny, uvaříme brambory. Koupíme kuře, to stojí pár korun. Něco vymyslíš. Nasekáš pár salátů z toho, co je. O jídlo přece nejde, důležitá je společnost. Nedělej z jídla modlu.
– Kuře koupíme? – Radka se dívala na jeho záda. – A za co? V peněžence mám patnáct set korun do zálohy, která přijde až desátého ledna. Ty na tom nebudeš lépe, když jsi sáhl do dózy.
– No… – zaváhal. – Půjčíme si. Nebo vybereš z kreditky. Pak to vrátíme. Hlavně že máma má novou pračku. Byla tak šťastná, Radko. Měla bys ji vidět. Hned napekla koláče, slíbila, že je pošle.
– To je milé, – odpověděla suše. – Koláče se na slavnostní stůl hodí. Obzvlášť místo něj.
Zvedla se a odešla z kuchyně. Neměla sílu pokračovat v rozhovoru, který nikam nevedl. Stanislav to nechápal. Anebo nechtěl chápat. Rodinný rozpočet pro něj byl něco beztvarého, pružného, odkud se dalo kdykoli brát – a Radka to přece vždycky nějak zařídí.
V ložnici si sedla na postel a zakryla si obličej dlaněmi. Slzy se jí draly do očí. Nebolely ji ani tak peníze jako pocit, že na jejím úsilí nezáleží. Celý prosinec plánovala menu, hledala recepty, psala seznamy. Toužila po skutečných svátcích. Krásných, voňavých, s jehličím a pečenou husou. A teď…
„Něco vymyslíš.“ Ta věta jí zněla v hlavě a přinášela s sebou studený vztek. Kolikrát už ji slyšela…