„Dobrý večer, paní Boženo Dlouhýová. Pojďte dál,“ pozdravila ji Radka klidným hlasem.
„Zdravím tě, Radunko, zdravím,“ opáčila tchyně a hned se rozhlížela, jako by přišla na inspekci. „Tak mi ukažte, jak si tady žijete. Stanislav říkal, že plánujete rekonstrukci? A moje pračka – ta je prostě úžasná! Jede potichu jako kočka, prádlo vytahuju skoro suché. Děkuju vám, děti moje, udělali jste radost staré ženské. I když, pravda, mohli jste sáhnout po dražším modelu, tam je ještě parní program… ale co, darovanému koni se na zuby nekouká.“
Radka nic neřekla. Jen se jí rty stáhly do tenké linky. Společně přešli do obýváku.
Uprostřed místnosti stál slavnostně prostřený stůl. Čistý ubrus, naleštěné sklenice, příbory se leskly. A v ostrém kontrastu k té eleganci ležely na stole tři vařené brambory, pár nakládaných okurek a bochník chleba.
Božena Dlouhýová zůstala stát ve dveřích jako přimražená. Stanislav, který šel hned za ní, do ní málem narazil.
„Radko?“ vydechl nejistě. „Tohle… tohle má být co?“
„Silvestrovská večeře,“ odpověděla klidně. Došla ke svému místu a s dokonalým klidem se posadila. „Prosím, posaďte se. Všechno je na stole. Saláty, hlavní chod i lahůdky.“
Tchyně přejela pohledem z brambor na snachu, pak na syna.
„To si děláš legraci?“ zachechtala se nervózně. „Nějaký fór? Teď vytáhneš pečenou husu, že ano?“
„Bohužel ne,“ Radka si rozložila na kolena naškrobený ubrousek. „Husa není. Není ani bramborový salát, ani kaviár. Rozpočet na náš silvestrovský stůl byl přesně třicet tisíc korun. Jenže tyhle peníze se před dvěma dny tak nějak… proměnily ve vaši novou pračku. Tu tichou.“
V pokoji se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen hodiny na stěně, jak neúprosně odměřují poslední hodiny roku.
„Ale…“ Stanislav zmateně mrkal. „Ty jsi přece říkala… říkala jsi, že něco vymyslíš.“
„A taky jsem vymyslela,“ přikývla. „Rozhodla jsem se, že se nezadlužíme. Že si nevezmeme úvěr s šílenými úroky kvůli jediné noci. Že prostřeme podle toho, co nám zbylo. A zbylo nám přesně sto padesát korun. Tady to máte. Brambory, chleba, okurky ze sklepa. A ještě šproty. Stando, otevři prosím konzervu, nůž je vedle.“
Tvář Boženy Dlouhýové začala chytat nachový odstín.
„To je nehoráznost!“ vyjekla. „Chceš říct, že jsem vás obžrala? Že já za to můžu? Syn koupil matce dárek od srdce! A ty mu to teď omlátíš o hlavu kusem chleba?“
„Nic vám nevyčítám,“ odvětila Radka hlasem chladným jako led. „Jen popisuju realitu. Stanislav vám dal peníze, které jsme si schovávali na svátky. Rozhodl se. Zvolil váš komfort místo našeho večera. Respektuju to. Ale zázraky se nedějí, paní Boženo. Peníze nerostou na stromě. Když odejdou jedním směrem, jinde prostě chybí.“
„Stando!“ obrátila se tchyně k synovi. „Ty jí dovolíš, aby se mnou takhle mluvila? My jsme přišli slavit! Já se chystala, byla jsem u kadeřnice! A ona mi tady strká brambory ve slupce!“
Stanislav přejížděl pohledem mezi matkou a manželkou. Byl rudý až za ušima. Styděl se, bylo mu to líto a zároveň měl strach. V hloubi duše věděl, že Radka má pravdu, jenže to nahlas přiznat před matkou nedokázal.
„Radko, no tak…“ zamumlal. „Tohle už je trochu moc. Aspoň kuře jsi mohla…“
„Za jaké peníze, Stando?“ otočila se na něj prudce. „Za lístek do práce? Nebo jsem měla měsíc chodit pěšky? Neměla obědvat? Šetřím na všem. A ty jedním gestem rozdáš všechno, co máme, a ještě čekáš hostinu? Ne. Jestli chceš být štědrý syn, buď jím ze svého. Vydělej víc, najdi si brigádu. Ale neber poslední vlastní rodině.“
„Rodině?!“ rozhodila Božena Dlouhýová rukama. „Jaká vy jste rodina? Rodina si pomáhá! Dělí se o poslední košili! A ty… ty jsi sobec! Věděla jsem, že se k mému synovi nehodíš. Lakomá, malicherná!“
„Dobře,“ vstala Radka. „Když jsem tak hrozná, nebudu vám kazit večer svou přítomností. Brambory jsou dobré, sypké. Šproty taky ujdou. Hezký zbytek roku.“
Odešla z obýváku, vešla do ložnice a zamkla se. Srdce jí bušilo jako splašené. Sedla si na postel, třesoucíma se rukama vytáhla ze šuplíku schovanou čokoládu a malou lahvičku sektu, které si koupila ze svých „bokových“ peněz.
V obýváku se mezitím rozjel křik. Slyšela pronikavý hlas tchyně:
„Jdeme pryč! Do tohohle bytu už nevkročím! Půjdeme k Jaroslavě Matoušekové, ta je sice chudá, ale člověka hlady nenechá! A tahle…“
„Mami, počkej…“ ozval se Stanislav bezradně. „Kam bychom šli v deset večer…“