„Stando, uklidni se už…“ ozvalo se ještě z předsíně.
„Ne!“ vyštěkla Božena Dlouhýová. „Tohle si líbit nenechám! Jsi chlap, nebo hadr? Ona tě ponížila! A mě taky! Prý je jí líto pračky! Tak to tedy ne, tu pračku jí vrátím, ať si pere sama!“
Vzápětí zaduněly vstupní dveře. Byt se ponořil do ticha, až nepříjemně hutného. Radka Mlynářová si konečně oddychla. Otevřela lahev sektu, zátka tlumeně ťukla do dlaně. Nalila si perlivé víno do obyčejného hrnku, ulomila kousek čokolády a opřela se o čelo postele.
Asi po deseti minutách se ozvalo zaklepání.
„Radko…“ Stanislavův hlas byl zastřený. „Prosím, otevři. Už jsou pryč.“
Neodpověděla.
„Radko, už dost. Došlo mi to. Choval jsem se jako blbec. Otevři, prosím tě. Mám hlad.“
Zvedla se, přešla ke dveřím a otočila klíčem. Stanislav Tichý stál na prahu shrbený, s pohledem upřeným k zemi. Vypadal menší než obvykle.
„Odjela tvoje máma?“ zeptala se klidně.
„Jo. Vzala si taxi. Ještě řvala až k výtahu. Tvrdila, že zítra pošle stěhováky a pračku si vezme zpátky.“
Radka si povzdechla. „Ať to nedělá. Klidně ať ji používá. Nejde přece o pračku, Stando.“
Přikývl, vešel dovnitř a sedl si na kraj postele. „Já vím. Jde o mě. Zvykl jsem si, že všechno vždycky nějak zařídíš. Peníze se prostě objeví, problémy zmizí. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel.“
„Tak začni,“ sedla si vedle něj. „Protože příště už nemusí žádné být. Jsem unavená z toho, že pořád improvizuju. Taky bych chtěla být tou, o koho se někdo stará.“
„Promiň,“ stiskl jí ruku. „Mimochodem… opravdu je tam k večeři jenom to, co říkala?“
Usmála se. „Bohužel ano. Ale když se podíváš do mrazáku, možná objevíš balík knedlíčků. Nouzová zásoba.“
Rozzářil se. „Fakt? Knedlíčky? Radko, ty jsi poklad. Uvaříme je? Od rána jsem měl jen suchou pohanku.“
Přesunuli se do kuchyně. Slavnostně prostřený stůl s křišťálem a mísou vařených brambor působil absurdně, skoro jako výstava moderního umění. Stanislav shrnul brambory na jeden talíř.
„Ty pak opečeme na másle s cibulkou,“ pronesl spokojeně. „To se neztratí.“
Zatímco voda v hrnci začínala bublat, přišel k Radce zezadu a objal ji.
„Slibuju,“ zašeptal jí do vlasů. „Od příští výplaty začneme znovu šetřit. A nikomu už nedám ani korunu. Nákupy budu obstarávat já. Přísahám.“
„Uvidíme,“ odpověděla tiše, už bez zloby.
Nový rok přivítali u odbíjení hodin talířem knedlíčků se zakysanou smetanou, u nádherně prostřeného stolu. Šproty zůstaly zavřené, schovali si je na Vánoce. Stanislav našel v baru zbytek vodky – jediné, co nestihl rozdat ani vypít dřív – Radka dopíjela svůj sekt.
Byl to nejpodivnější, nejtišší a možná i nejupřímnější Silvestr, jaký kdy zažili.
Pračku si Božena Dlouhýová nakonec samozřejmě neodvezla. Zato přestala volat. Urazila se. A pro Radku byly ty dva týdny klidu tím nejlepším dárkem, jaký si mohla přát. Konečně si odpočinula.
O měsíc později přinesl Stanislav domů plnou tašku nákupů. Na stole se objevila kvalitní ryba, sýr i ovoce.
„To je pro nás,“ oznámil. „A mámě jsem koupil dort. Malý. Zajel jsem jí popřát dodatečně.“
Radka se usmála. Zdálo se, že lekce s prázdným talířem zabrala. Možná drsně, možná přes hádku, ale někdy dokáže ticho a hlad říct víc než tisíc vět.