Tu větu slyšela už tolikrát. „Radko, maminka chce na chatu sazenice, nějak to s penězi vymysli.“ „Radko, škrábl jsem auto, musí se to rychle lakovat, zkus někde ubrat.“ A Radka vždycky vymyslela. Osekávala rozpočet, přehazovala položky, škrtala drobné radosti. Nekoupila si nový krém, vystačila si se starými punčochami, odkládala všechno, co nebylo nezbytné.
Jenže tentokrát to prasklo.
Večer se Stanislav choval, jako by se nic nestalo. Rozvalil se u televize, smál se u laciného silvestrovského pořadu a byl přesvědčený, že věc je uzavřená. Manželka si postěžovala, trochu si pobrečela a teď už je klid. Vždyť ona to zařídí. Jako vždycky. Má kouzelnou vařečku – mávne s ní a lednice se sama zaplní.
Druhý den, třicátého prosince, šla Radka normálně do práce. V kanceláři to hučelo jako v úle. Všichni byli naladění svátečně, řešilo se, kde kdo nakoupil, kdo shání lososa a kdo má nejlepší recept na bramborový salát nebo aspik.
„Radko, ty budeš letos péct husu s jablky, nebo s pomeranči?“ zavolala na ni Natálie z účtárny a zamíchala si čaj.
„Se vzduchem,“ utrousila Radka kysele, pak si ale rychle nasadila úsměv. „Jedeme minimalistickou verzi. Experiment.“
Po práci nezamířila do velkého supermarketu, jak měla původně v plánu. Zabočila jen do malého obchůdku kousek od domu. Do košíku dala balíček nejlevnější soli, bochník tmavého chleba a jednu konzervu šprotů. Po chvilce váhání přihodila ještě tři brambory. U pokladny vysypala na pult drobné, které vyškrábla z kapsy kabátu.
Doma ji Stanislav přivítal hned ve dveřích:
„Tak co, máš nakoupeno? Volal jsem mámě a říkala, že zítra přijde k nám. Chce s námi oslavit Silvestra, tak nějak symbolicky zapít tu pračku.“
Radka zůstala stát v předsíni, ani si nesundala kozačky.
„Tvoje máma přijde?“ zopakovala pomalu.
„No jasně. Proč by seděla sama? Říkala, že dorazí kolem deváté, aby se rozloučila se starým rokem. Neboj, není náročná, jí jde hlavně o pozornost.“
„Výborně,“ přikývla Radka. „Naprostá paráda.“
Uvnitř v ní cosi cvaklo. Poslední dílek zapadl na své místo. Takže Božena Dlouhýová přijde. Ta samá Božena, která si včera odnesla novou pračku za třicet tisíc korun z jejich společných peněz. A samozřejmě očekává slavnostní stůl. Protože Radka to přece „nějak vymyslí“.
Svlékla se, prošla do kuchyně a pustila se do vaření. Uvařila tři brambory ve slupce. Otevřela sklenici nakládaných okurek, které zavařovala v létě – aspoň něco bylo zadarmo. Chleba nakrájela na tenké, pečlivé plátky.
Pak vytáhla ze skříně tu nejhezčí ubrus. Sněhobílý, s vyšívanými zlatými vločkami. Šetřila si ho na výjimečné chvíle. Na stůl rozložila nejlepší porcelán s jemným zlatým lemem, křišťálové sklenice a stříbrné příbory po babičce.
Doprostřed stolu postavila velký tác. Ležely na něm tři osamělé vařené brambory. Vedle, v křišťálové misce, se tísnily tři okurky nakrájené na kolečka. Na malém talířku černý chléb. A konzerva šprotů. Neotevřená. Vedle ní položený otvírák.
„Tak je to,“ zašeptala Radka a zadívala se na výsledek. „Přesně podle zadání.“
Jednatřicátého prosince se Stanislav probudil až dopoledne. Protáhl se a těšil se na příjemný den.
„Radunko!“ zavolal. „Bude snídaně?“
„V lednici,“ odpověděla z koupelny.
Našel hrnec se včerejší pohankou.
„To je dneska nějak skromné,“ zabručel, ale snědl ji. „Už vaříš na večer? Něco to tu cítím… divně.“
„Všechno je hotové,“ řekla Radka, když vyšla z koupelny v županu s ručníkem na hlavě. „Stůl je připravený. Do obýváku teď nechoď, je to překvapení. Ať se to do večera rozleží.“
Stanislav si spokojeně promnul ruce.
„Překvapení! To mám rád. Ty jsi moje zlato, věděl jsem, že to zvládneš.“
Radka věnovala celý den sobě. Udělala si pleťovou masku, nalakovala nehty, upravila si vlasy. Oblékla si své nejlepší šaty – tmavě modré, sametové. Stanislav se po bytě naparoval a obdivně na ni pokukoval.
„Jsi nádherná,“ chválil ji. „Máma bude koukat. Mimochodem, volala, že veze dárek. Asi něco do domácnosti.“
Krátce před devátou zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Božena Dlouhýová, tváře červené od mrazu, na hlavě nová norková čepice – zjevně jí stará pračka nebránila v drahých nákupech. V ruce držela menší tašku.
„Tak všechno nejlepší do nového roku, moji milí!“ prohlásila a vrazila dovnitř jako ledoborec. „To je ale počasí! Sníh, mráz! U vás je ale teplo a útulno. Co to tu voní? Jehličí? A kde jsou vůně koláčů?“
„Všechno je nachystané, mami, všechno na stole,“ ujistil ji Stanislav a galantně jí pomohl z kabátu. „Radka dneska čarovala, chystala překvapení.“
Radka vyšla z chodby, zdvořile se usmála a mlčky je pozvala dál.