„…platí oboustranně,“ dokončila jsem klidně. „Jestli mají existovat nějaké normy a společenská úroveň, musí se týkat nás obou. Záleží mi na tom, aby muž po mém boku byl fit, plný energie a aby o sebe pečoval. Pokud chceš obstát v mém životním tempu, musel bys shodit aspoň deset centimetrů v pase.“
U stolu zavládlo ticho tak hutné, že bylo slyšet cinknutí příboru od vedlejšího stolu. Radim Kovář nejdřív zrudl, vzápětí mu tvář zbledla.
„Ty si vůbec uvědomuješ, co říkáš?“ procedil mezi zuby. „Jsem chlap. Vydělávám peníze.“
„Já jsem žena,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „A taky mám vlastní příjem. Jen si nedovoluju diktovat partnerovi, jak má vypadat, obzvlášť když sama nejsem bezchybná.“
Spustil proud výčitek. Označil mě za necitelnou, předpověděl mi samotu a poučoval mě o tom, že životu nerozumím.
Přivolala jsem číšníka a zaplatila pouze svou útratu.
„Metr si nech,“ řekla jsem, když jsem vstávala. „Může se ti hodit. A až budeš připraven splňovat stejné požadavky, jaké kladeš na druhé, — nevolej.“
Venku jsem se nadechla studeného vzduchu a ucítila zvláštní lehkost. Jako bych se nezbavila přebytečných centimetrů, ale cizích nároků, povýšenosti a komplexů, které mi někdo chtěl navléknout na krk.