„Nezapomněl jsi, Ondřeji Tichý, že zítra musíme poslat peníze na kreditku?“ zeptala se Anežka Šimonová svého přítele a upřeně se na něj podívala.
„Sakra…“
„Ty jsi to zase pustil z hlavy, že ano? Připomínala jsem ti to předevčírem. A ještě jsi mě prosil, ať ti to dneska znovu řeknu!“ odstrčila od sebe hrnek s kávou a v jejím hlase bylo slyšet podráždění. „To mám zase všechno zatáhnout já?“
„Máš možnost to pokrýt? Tenhle měsíc jsem měl fakt velké výdaje…“
„Ano, to jsem si všimla. Jen pořád nechápu, jestli tvoji rodiče opravdu nutně potřebovali nový kuchyňský robot.“
„Máma mě o něj požádala. Nemohl jsem jí říct ne.“
„A mně říct ne můžeš? Protože už druhý měsíc po sobě splácím náš společný dluh sama.“
„Proč se hned čílíš, Anežko? Vrátím ti to.“
„Kdy přesně? Minulý měsíc jsi mi nedal ani korunu! A to jen proto, že jsi běžel koupit další zbytečnost. Myslela jsem, že aspoň na minimální splátku ti něco zůstane.“
„Takže tě tak strašně štve, že to za mě jednou zaplatíš?“ ohradil se.
„Počkej, to jako vážně naznačuješ, že to budu hradit pořád a ty mi nic nevrátíš? V tom případě bychom mohli vrátit zimní pneumatiky do autosalonu. A co třeba i tvůj nový telefon?“ vybuchla.
Anežka sice vydělávala slušné peníze, ale rozhodně si nebrala za úkol financovat veškeré potřeby a rozmary svého partnera jen proto, že z něj jeho rodiče systematicky tahají peníze a vybavení do domácnosti. Nejsou manželé, nemají společný majetek. Vlastně je spojuje jen dluh na její kreditní kartě.
Pro jistotu si proto schovávala úplně všechny doklady – papírové i elektronické – za věci, které za Ondřeje zaplatila. Pečlivě evidovala i každý jeho převod na účet. Kdyby náhodou jednoho dne odešel a nechal ji s dluhem samotnou, chtěla mít v ruce jasný důkaz, kolik jí dluží.
Ondřej Tichý se však k odchodu nechystal. Anežku miloval, i když své sliby pravidelně nedodržoval. Jenže byl rozpolcený mezi závazky vůči ní a pocitem povinnosti vůči rodičům. A ti byli nenasytní. Byli přesvědčeni, že všechno, co jejich syn vydělá, jim právem náleží – vždyť ho vychovali a zaplatili mu studia. Teď podle nich nastal čas, aby jim to „vrátil“.
„Ne, Anežko, opravdu ti to splatím. Přísahám. Jen teď prostě nemám hotovost.“
„A nenapadlo tě přestat skákat, jak tvoji rodiče pískají? Takhle ti brzy nezbude ani na nájem.“
„Jenže já je nemůžu jen tak odmítnout. Máma hned začne mluvit o nevděčnosti a táta se urazí. Co mám podle tebe dělat? Prostě…“
„Ano! Prostě jim říct, že už dost. Že nejsi žádná dojná kráva! Nemusíš plnit každé jejich přání.“
„Ale…“
„Zase nějaké ‚ale‘? Uvědomuješ si vůbec, že tě manipulují? Hrají na city, vyvolávají lítost, tlačí na tebe. A přitom to celé nedává smysl.“
„Jak to myslíš?“
„Oba jsou zdraví a pracují. Tvůj otec má navíc ještě výsluhovou penzi. A přesto z tebe tahají peníze jako parta výrostků na sídlišti. To ti nepřijde divné?“
Anežčina trpělivost byla u konce. Snažila se zůstat klidná, ale celá situace jí připadala absurdní. Ondřej na ni jen nechápavě zíral, jako by nedokázal vstřebat, co mu říká.
Dřív si ničeho takového na svém příteli nevšimla. Jenže od chvíle, kdy před pár měsíci postoupil o příčku výš na kariérním žebříčku a začal vydělávat víc, jako by se kolem něj všechno změnilo.